Před několika lety by nikoho nenapadlo dávat za dvojici slov „budoucnost Evropy“ otazník. Dnes je to věcí nikoli neobvyklou, dokonce to patří k bontonu. Odlišme však intelektuálské mudrování, v němž je skepse, pesimismus, varování (těch moudřejších nás hloupější) povinností, od skutečné starosti o kontinent, který je naším osudem.
Mne budoucnost Evropy trápí. Evropa už dlouho zapomíná na to, co bylo příčinou její několik století trvající výjimečnosti. Nevšímá si, že příčiny své výjimečnosti napůl cílevědomě, napůl svou nepozorností likviduje.
Evropa byla založena na svobodě a demokracii, na úctě k různorodosti (nejen sýrů, ale i systémových charakteristik svých konstitutivních složek), na pochopení, že musí mít více rozhodovacích center (ne jedno imperiální hlavní město), na křesťanských základech vystavěného pohledu na lidský život, který přijímá desatero i zodpovědnost vůči něčemu, co přesahuje jednotlivce (což si je ve svých náboženských i ateistických variantách bližší a podobnější, než si fundamentalisté na obou stranách myslí), na pochopení, že pro fungování společnosti je klíčová vazba mezi zásluhou a odměnou, nebo jinak, že prostředky zajišťování života svého (a své rodiny) závisí na tom, co člověk vykoná. Není to dar, almužna či pouhá pomoc.
Určitě by bylo možné tento výčet „evropských“ (my si myslíme normálních, samozřejmých, všem srozumitelných) charakteristik rozšířit, ale toto jsou asi ty hlavní. Utvářely se dlouhá staletí, někteří výjimeční jedinci se o ně zasloužili více než my ostatní, ale v žádném případě to nebyl žádný autoritativní projekt, nýbrž produkt spontánního, evolučně se utvářejícího systému. Mises s Hayekem měli pravdu, že žádný složitý systém nesmí být projektován a že vždy vznikne velký problém, když takový pokus nastává.
Všechno nasvědčuje tomu, že tato evoluce byla v Evropě narušena. Začalo to francouzskou revolucí, kdy se vynořila lidská práva bez jakéhokoli zakotvení, práva nároková či pozitivní, tedy zlomek, který má jen čitatele a prázdný jmenovatel. Bylo to zesíleno revolucí „velkou říjnovou“, která zrušila svobodu, demokracii i tržní ekonomiku, a v mnohém podobnou, ale o rasismus „bohatší“ revolucí Hitlerova nacismu. Ve stínu těchto velkých revolucí probíhalo „drolení“ Evropy (nikoli jako kontinentu, ale jako systému), které pod novými „ismy“ pokračuje i dnes.
Je opouštěn vestfálský systém národních (nebo občas i vícenárodních) států, který ne náhodou umožnil svobodu a demokracii. Přes fráze o tzv. subsidiaritě nastává stále tužší centralizace a glajchšaltování Evropy a tím i likvidace její systémové různorodosti. Skutečný přínos s křesťanstvím spojených hodnot je karikován spory typu, byl-li svět stvořen za sedm dní či nějak jinak. Modla „sociálně-tržní“ ekonomiky rozbila nejen ekonomický, ale i sociální systém. Nové zelené náboženství je drtivým útokem na tradiční evropskou racionalitu. Francouzská revoluce je dovršována dnešním „humanrightismem“.
Zabývat se ekonomickými jednotlivostmi má smysl, jen při vědomí těchto širších souvislostí. S touto výhradou říkám, že v roce 2011:
– euro vydrží (ale česká koruna také)
– eurodluhová krize á la Řecko či Irsko postihne další země
– ekonomický růst ČR bude nad průměrem eurozóny
– ekonomika USA bude zklamáním
– země BRIC budou pokračovat – díky svým rychlým tempům růstu – v dohánění „vyspělé“ Evropy
– Evropská unie udělá výrazné kroky v přechodu od unie měnové v unii fiskální a tedy k omezení suverenity členských zemí.
Václav Klaus, Ekonom a The Economist, ročenka World In 2011