Nesouhlasil s bombardováním Jugoslávie. Nesouhlasil s útokem na Libyi. Na adresu útoku na Irák prohlásil: „Představa zastánců útoku na Irák, že lze demokracii zavést vojenskou silou, je pro mne jako z jiného vesmíru. A to už vůbec nemluvím o problémech, do nichž se mezinárodní společenství dostane po skončení války, tedy při pokusu o vytváření nového Iráku podle západního střihu. Demokracii lze podporovat i inspirovat, ale nelze ji nadiktovat, tím méně vojenskou silou. A nejen to. Pokud se tento model vývozu demokracie má stát normou, kdo bude jeho dalším objektem? A kdo bude seznam zemí vytvářet? A kde to všechno skončí?“
Nesouhlasil s Lisabonskou smlouvou. K jejímu podpisu ho donutil až Ústavní soud a podepsal ji jako poslední státník v Unii, když ostatní, kteří původně slíbili stejný postoj, kapitulovali. Zatímco domácí bruselští patolízalové soutěží mezi sebou v míře unijní servility a odevzdanosti, aby mohli následně rozkrást co nejvíce dotací a při své práci se mohli vymlouvat na nařízení z EU a mýt si ruce nad sílící státní buzerací, vidí lidé v zahraničí Klause jinak. „Klaus bude hrát obrovskou roli jak v České republice, tak o to víc v přeměně Evropy,“ řekl před rokem pro Českou televizi americký miliardář Steve Forbes, který ocenil Klause nejen za názory na Evropskou unii, ale i například na globální oteplování. Dle Forbese váha Klausova varování před měnovou unií a jeho strach z centralizovaného byrokratického státu získají v budoucnu mnohem vnímavější publikum.
Stejné cti, udělení Medaile svobody, jaké se dostalo v podobě tohoto druhého nejvyššího civilního ocenění v USA Miladě Horákové, tedy vyznamenání, pojmenovaného po amerických prezidentech Trumanovi a Reaganovi, se dočkal například Edwin Feulner, který je prezidentem konzervativního think-tanku Heritage Foundation, prosazujícího konzervativní politiku založenou na svobodném podnikání, malé vládě, osobní svobodě, tradičních amerických hodnotách a silné obranné politice, a publikující již od roku 1995 ve světě uznávaný Index ekonomické svobody. O Václavu Klausovi prohlásil, že se zasloužil o zrození svobody v českém národě a lze ho podle něj srovnat se světoznámými pravicovými konzervativními osobnostmi Ronaldem Reaganem a Margaret Thatcherovou pro oblast střední Evropy.
Za několik dní začne Václav Klaus spolupracovat s americkým Institut Cato, který se zabývá otázkami svobodného trhu, svobody a hospodářské politiky. Byl založen na myšlenkách lidí jako je Murray Rothbard, Ed Cran, nebo Charles Koch, a jeho členy byli například Friedrich Hayek a James Buchanan. Současný šéf tohoto institutu John Allison na adresu Klause zkonstatoval „těšíme se na úzkou spolupráci s tímto mistrem svobody“. Doslova.
Tohle je tedy ten padouch, obviněný z velezrady třiceti osmi senátory hlasujícími „pro“ a několika dalšími zbabělci, kteří se pro jistotu jednání neúčastnili, aby nemuseli říct ani tak ani tak. Tohle je člověk, který podle nich zradil svou vlast a její národy. Musím uznat, že jsem se mýlil. Opravdu jsem nevěřil, že tahle naprostá ubohost na rozloučenou, kterou označuje Jiří Dienstbier dokonce za „splnění povinnosti chránit ústavnost v České republice“, dnes projde. Inu, staré známé přísloví praví, že doma není nikdo prorokem. Kéž by však Česká republika měla více takových padouchů, se všemi obyčejnými lidskými chybami, které má každý z nás do jednoho, jakým byl za těch dvaadvacet let Václav Klaus.
AKTUÁLNĚ NABÍZÍM TAKÉ ČLÁNEK:
Prezident se dopustil velezrady tím, že… do pytle, najděte něco!
.
František Matějka vyšlo na: