Taky vás nadchly poslední zprávy, podle kterých česká ekonomika prudce ožívá? Taky jste se radovali nad zprávou, že v závěru loňského roku česká ekonomika rostla o 1,3 %? A zdálo se vám to ve srovnání s nedávnou recesí jako skvělý rozjezd? A byli jste rádi, že krize je už definitivně v tahu?
Nerada vám kazím náladu, ale – vedle Šichtařové – jsou tu i tací, kteří slaví hóóódně opatrně. Naposledy před pár dny přišli němečtí ekonomové z Freiburku se studií, která analyzovala schopnost jednotlivých členů eurozóny půjčovat si peníze na financování svého dluhu na finančních trzích. Výsledek? Jedna velká katastrofa. Příčiny krize, která se s většími či menšími přestávkami vleče už od roku 2008, se totiž nejen že nepodařilo odstranit, ale dokonce se ještě během posledních šesti let zvětšily. Rozumějme: Zadlužení evropských zemí ještě narostlo. A pro další a další země se stává obtížné půjčit si na finančním trhu peníze na splácení svých dluhů. A na vytváření dluhů nových.
Právě neschopnost půjčit si a tedy vytlouct dluhem starý dluh položila na kolena Řecko. Asi nepřekvapí, že právě Řecko je na tom v tomhle ohledu z evropských zemí stále nejhůř. Ačkoliv Řecko samo sebevědomě hlásá, že se blíží okamžik, kdy si už bude schopno na finančních trzích znovu půjčit, opak je pravdu – spíš se tomu okamžiku vzdaluje.
Horší ale je, že podmínky se zhoršují i pro země, o kterých jsme zvyklí uvažovat jako o tvrdém a zdravém jádru eurozóny. (Ó jak naivní to zvyk.) Za stále horších a horších podmínek si totiž půjčuje i Belgie (!) a Finsko. Rozumějme: Tyto země, do nedávna výkladní skříně eurozóny, jsou už po nějaký čas čistým dovozcem kapitálu a půjčují si na financování svého dluhu mírně dráž.
Nezní to sice hezky, ale správné pojmenování tohoto jevu je, že krize eurozóny se šíří, protože stále roste její zadlužení. Neboli stále sílí důvody, které krizi v roce 2008 odstartovaly: Všeobecné zadlužení, kam se podíváte.
Nikdo netvrdí, že Evropa v roce 2014 neožije. Nikdo dokonce ani netvrdí, že v roce 2015 nemusí „papírové“ ožívání pokračovat. Ale dál? Jak dlouho ještě může dluh Evropy narůstat? Jak dlouho se může jednotlivým zemím prodražovat splácení jejich dluhu?
A co vlastně ono „prodražování splácení dluhu“ technicky vzato znamená? Znamená to, že stát musí splatit starý dluh tím, že si vezme nový dluh. Když je někdo hodně zadlužený, je logicky méně spolehlivým dlužníkem, a tak mu banka dá horší úrokovou sazbu. Stejně tak čím je stát zadluženější, tím za vyšší úroky si půjčuje nový dluh na splacení starého dluhu. Aby tyhle stále vyšší a vyšší úroky poplatil, musí si buď půjčovat stále víc, jeho dluh je tak stále vyšší a úroky jsou tak tedy také stále vyšší. Anebo musí víc zdanit své obyvatelstvo a vybrané daně musí neproduktivně vyhodit na tyto vyšší úroky. Začarovaný kruh. V praxi země dělají obojí současně. A teď řekněte: Jak země, která stále zvyšuje daně, má čím dál tím vyšší a dražší dluh a současně je stále méně důvěryhodným dlužníkem, může čekat, že začne prosperovat? Kde by na tu prosperitu asi vzala, když obyvatelstvo obírá čím dál víc? Z jalové krávy tele nevymámíš.
Závěr je jediný: Krize se musí vrátit. Mnohem dříve, než by odpovídalo normálnímu hospodářskému cyklu. A mnohem hlubší, než by odpovídalo normálnímu hospodářskému cyklu. Je to zákonitost. Vyhnout bychom se tomu mohli jediným možným způsobem: Leda že by se evropští politici chytili za nos a začali okamžitě hospodařit s přebytkovými státními rozpočty. A tím státní dluh zmenšovat.
A tak mě tak napadá: Proč probůh vyhazujeme peníze za takové pitomosti, jako „Plzeň město kultury“, namísto smysluplného hospodaření s přebytkem a tedy předcházení krize?
Markéta Šichtářová vyšlo na: