Tvrdím: S naší vládou je to jako s velkým bachratým broukem. S dovolením vysvětlím. Víte, co je to nosorožík? Pokud se občas vrtáte na zahrádce, alternativně pokud na té zahrádce ještě máte kompost, možná jste už měli tu čest seznámit se s jeho ponravou. Dost možná jste se i trochu lekli a chvíli váhali, zda k vám domů nepodnikli invazi tropičtí hmyzáci ze severní Austrálie, ti, co je s oblibou ukazují v televizi na přírodopisných kanálech coby oblíbenou mňamku australských Aboriginů: Je to totiž zhruba 12 centimetrů dlouhá, 3 centimetry tlustá, bíložlutá věc. Nevýslovně ohavná věc, brrr. Jako pubertální výrostek jsem neměla problém za pětikorunu překusovat žížaly; nicméně dvanácticentimetrová ponrava nosorožíka je i na mě silná káva. (No fakt má 12 cm – měřila jsem ji!)
Když ve svém kompostu náhodou najdete tuhle gigantickou (brrr) ponravu, jednak máte dost velké štěstí, neb nosorožík je u nás poměrně vzácný tvor, jednak si dost možná položíte otázku, co se z téhle obludy asi může vylíhnout. Dvanácticentimetrová můra? Nebo dvanácticentimetrový brouk-goliáš? Dost možná pak zvědavě hodinu co hodinu obcházíte kolem kompostu v nervózně zvědavém očekávání, jaká exotická rarita na vás v den D vyjukne.
A pak kuk – a čučí na vás leskle černý fešák, nosorožík kapucínek. Není to žádný drobeček, to zas ne. Ovšem se svými třemi a půl cenťáky silně, ale vážně silně zaostává za svou ohavnou ponravou. Chvíli hloubáte nad tím, zda skutečně platí zákon zachování hmotnosti (kam jenom ponrava dala svých zbývajících 8 centimetrů??), pak to ale vzdáte s konstatováním, že na tohle je váš rozum krátký. Holt ne každé velkolepé entrée je následováno stejně velkolepým závěrem.
Asi vám pořád nedochází, co to má společného s naší vládou: Princip.
Včera se nechal premiér slyšet, že vláda po prázdninách bude projednávat nový deregulační balíček. A také že firmy už prý „nebudou muset ručit za DPH u faktur pod 700 tisíc korun“. A také to prý napomůže hospodářskému růstu.
Premiér tím narážel na fakt, že od dubna platí v souvislosti s novelou zákona o dani z přidané hodnoty totální legislativní paskvil. Podle něho by každá firma měla v centrální databázi před uhrazením faktury kontrolovat, zda její protipartner není v evidenci uvedený coby nespolehlivý plátce DPH. Protože pokud by její partner neodvedl správně DPH, firma by za něj státu ručila – a DPH by musela sátu uhradit místo onoho neplatiče. V praxi tak klidně ručící firma může DPH zaplatit dvakrát: jednou svému nespolehlivému partnerovi a jednou místo něj státu. Stát tak nehorázně přenáší odpovědnost za hříšníky na solidní firmy. Zrušení – i jen částečné – této nehorázné povinnosti je tedy namístě, zaplaťpámbu za něj.
Legrační je ovšem jiná věc. Totiž jaká óbr-ponrava, ehm, chci říct óbr-pompa, provádí drobounkou nápravu tohoto paskvilu. Prý to napomůže hospodářskému růstu, prý se projedná deregulační balíček a kdesi cosi. No pardon?! To už je vláda a vůbec celá česká pravice vážně tak vyšeptalá, že bude částečnou nápravu jednoho legislativního zmetku vydávat za „prorůstové opatření“? Když už opravovat zákony, to už bych měla lepší nápad. Co takhle dát si jako volební heslo zmenšení počtu slov, které tvoří český právní systém, na polovinu? A až toho dosáhneme, tak repete, znovu polovinu slov škrtnout. Zeštíhlit počet zákonů, zeštíhlit počet paragrafů každého zákona. Protože: Už jste si někdy položili filozofickou otázku, jak vůbec může člověk dodržovat zákony, když ani neví, jaké zákony by měl dodržovat? A jak by člověk mohl vůbec vědět, jaké zákony dodržovat, když ani není v jeho silách za celý rok studia všechny zákony naší země nastudovat? Neboli jak může nějaká země po svých občanech chtít, aby se chovali podle nějakých pravidel, když jim tato pravidla ani nedokáže vysvětlit…?
(Kratší verze tohoto textu byla originálně napsána pro Literární noviny.)
Markéta Šichtářová vyšlo na: