V únoru udělala vláda ústy svého ekonomického poradního sboru NERV zajímavý počin. Zveřejnila krátkou zprávu, ve které mimo jiné uvádí, že Češi jsou prý přehnaně pesimističtí a že v realitě máme hromadu důvodů k optimismu. A všechny ty úchvatné důvody k radosti nám vypočítává.
Je to zajímavé čtení. Vlastně se ani o jediném bodě nedá říct, že by nebyl pravdivý. Až na to, že bod co bod se snaží tvářit, jak je skvělý a jak je přímým důsledkem neméně skvělých počinů vlády. A na tom už není zbla pravdy. Takže si to vezměme pěkně popořádku:
Nejlegračnější je tvrzení, že „v ekonomické úrovni již doháníme staré členské země EU“. Ehm, my je vážně „doháníme“? Když v autě zařadíme zpátečku, začneme couvat, a někdo, kdo byl dosud před námi, couvá ještě rychleji a tím se najednou dostane za nás, vážně můžeme tvrdit, že jsme ho „dohnali“? V ČR máme, pěkně prosím, recesi, propadáme se. Takže nikoho dohánět prostě nemůžeme. A je jen souhrou okolností, že chudáci Řekové a Portugalci se hospodářsky propadají ještě rychleji. Chce si snad česká vláda připisovat zásluhy za to, jak rychle se naši jihoevropští kolegové propadají…?
Tvrzení, že „podle posledních známých údajů je český deficit veřejných rozpočtů 11. nejnižší v EU“, ba dokonce tvrzení, že prý „celkový veřejný dluh je u nás dokonce sedmý nejnižší v EU“, by bylo legrační jenom tehdy, pokud by nešlo o náš rozpočet a o náš dluh. Protože obojí je spíš k pláči. Tedy ne že by ta čísla neseděla. Až na to, že vláda pozapomněla upozornit, že už brzy sedět nebudou, jelikož například ke konci druhého kvartálu 2012 dokázala vláda náš vládní dluh meziročně zvýšit o neuvěřitelných 15,7 %. Naším štěstím je, že zatím je celková úroveň dluhu ještě relativně nízká, protože smůlou pro změnu je, že rychlost růstu našeho zadlužení za posledních 10 let je pátá nejvyšší na světě. Dvě ze zemí, které jsou před námi, zbankrotovaly už buď úplně (Řecko) nebo „tak trochu“ (Maďarsko.)
Chlubit se tím, že „úrokové náklady na správu státního dluhu klesají“ je na pomezí nepravdivého tvrzení a vychytralé manipulace. Faktem je, že máme nízké úrokové sazby, za které si půjčujeme. Předstírat, že kvůli tomu platíme na úrocích menší částky, či že jsme dokonce kvůli tomu nějaké peníze „ušetřili“ a teď je máme k dobru připravené pro použití, je asi jako tvrdit, že „mám úplně zdravé zuby, protože vůbec nemusím chodit k zubaři – zuby mi totiž už dávno všechny vypadaly kvůli paradentóze“. Rychlost nárůstu našeho veřejného dluhu je totiž tak vysoká, že i kdyby nyní zázračně úrokové sazby klesly třeba na polovinu, stejně budeme z rostoucího veřejného dluhu platit celkové částky čím dál větší. Například již v roce 2010 jsme věděli, že v roce 2012 budeme muset splatit dluhopisy za zhruba 120 mld. Kč a v roce 2018 za 100 mld. Kč. Dluh se tedy díky úrokům bude nabalovat jak sněhová koule i v případě, že od zítřka budeme neustále hospodařit s vyrovnaným rozpočtem – což je ovšem totálně nerealisticky optimistické.
A že prý „patříme mezi pouhé tři státy v Evropě, kterým byl za poslední dva roky zvýšen rating o dva stupně“? No fajn, i tím, že jsme někoho napálili, totiž ratingové agentury, se svým způsobem dá chlubit. Ratingové agentury nám rating drží podle svých slov jen a pouze proto, že prý u nás byly nastartované některé reformy, zejména pak důchodová reforma. To ovšem milé agentury ještě netušily, že jsme jim postavili jen povedenou Potěmkinovu vesnici. A že nám rating dost možná při jeho další revizi zase budou muset snížit.
Protože – a tím se dostáváme k dalším veselým tvrzením, že „vládní reformy se blíží do finiše“ a že „důchodová reforma se již rozjíždí“ – reformy v podstatě ani nezačaly. Protože jenom tak se dá pojmenovat stav, kdy ke konci ledna vstoupilo do druhého pilíře oné slavné důchodové reformy pět tisíc lidí. Pět tisíc! A to mělo jít až o dva miliony. Penzijní fondy již hlásí, že celá legrace s tím, jak se nechaly napálit a uvěřily, že lidé se do druhého pilíře poženou, je bude stát obrovské ztráty. Reálný efekt důchodové reformy pro vyřešení důchodů je prakticky nulový.
Tvrzení, že „zahraničnímu obchodu se nebývale daří“, je pak už jen zoufalá výstelka pro veřejnost, která nemá šanci zorientovat se v metodice měření makroekonomických statistik. Zahraniční obchod vykazuje obrovské přebytky ne proto, že by naše domácí firmy tak skvěle šlapaly a vyvážely, ale proto, že domácnosti nemají peníze, tudíž nekupují věci z dovozu. A tak se k nám nedováží. Rozdíl mezi vývozem a dovozem pak logicky roste. A když se do statistiky ponoříme ještě hlouběji, zjistíme, že v realitě ryze domácí firmy se sídlem v ČR mají ohromný problém vyvážet, jejich vývoz roste jen o 1,3 %, zatímco vývoz firem se sídlem mimo ČR, které u nás mají jen montérské dílničky, roste o neuvěřitelných 13,7 %. Aby ne. Domácí firmy totiž zápolí s recesí, mnohé z nich žijí už jen z podstaty a další bankrotují.
Možná by místo samochvály bylo užitečnější, kdyby vláda taky zdůraznila, že i ona k těmto mnoha bankrotům a k prohlubování krize napomáhá zvyšováním daní v ten nejméně vhodný okamžik krize a permanentní změnou legislativy, ve které aby se čuně vyznalo…?
(Kratší verze tohoto textu byla originálně napsána pro Literární noviny.)
Markéta Šichtářová vyšlo na: