Tento článek je v podstatě druhým dílem předchozího článku: Putin napadá malthusiánství Nového světového řádu: Fúzní energie pro Rusko je národní prioritou
50. výročí prvního přistání lidí na měsíci 20. července 1969 vytvořilo příležitost znovu promyslet některá osudová rozhodnutí, která v 70. letech uvrhla Západní společnost na dráhu nulového technického růstu spolu s bezduchým konzumerismem. Místo aby se vystupňovala do vyššího tempa už nabytá hybnost při dosahování ambiciózních cílů tvorbou trvalých lunárních sídel, jaderných raket, terraformingu a kolonizace Marsu, které vůdčí administrátoři NASA po úspěšném přistání v roce 1968 vytyčili, tak došlo k pravému opaku.
Nejdříve 15. srpna 1971 hodili dolar na mezinárodní spekulativní trhy a hned nato přišlo v roce 1975 zničení programu Apollo a zrušení těch nejšpičkovějších projektů, které měly poprvé v historii přivést lidstvo k průlomu z uzavřeného systému geopolitiky a stísněnosti v mezích země.
Dnes už Amerika nejenže ztratila schopnost dostat člověka na měsíc, ale ani na orbitu už nedostane žádného astronauta, když si nekoupí kosmo-letenku, aby jí ho tam dovezl ruský trajekt Sojuz. Ač si určité síly uvnitř Ameriky vedené současným administrátorem NASA Jimem Bridenstinem a úřadujícím prezidentem ze srdce přejí znovuzrození těchto dávných schopností, tak 50-letý americký tanec pod taktovkou k vizím nesnášenlivých monetaristů zničil i paměť o tom, jak se financování a dlouhodobé plánování v poválečných desetiletích dělalo. Je ironií, že země jako Čína, Rusko a Indie pro změnu tyto styly myšlení a ekonomických postupů objevily a to až v té míře, že z Číny se rychle stal vůdce v kosmických technologiích, když se stali první zemí, která vysadila lunochod na odvrácenou stranu měsíce, spolu s čímž všechny tyto tři eurasijské země odhalily ambiciózní programy vývoje lunárních a marsovských aktivit.
Skutečnost, že Amerika se uvrhla do kurzu směřování, které vyprázdnilo její technologické schopnosti a přivodilo vytvoření největší spekulativní bubliny v historii, lze do velké míry připsat uznání existence války dvou světových názorů, z nichž jen jeden zvítězí.
Otevřené versus uzavřené systémy
Představa, že lidstvo je jediným druhem, který se organizuje na základě funkcí, MYSLI, vůle a idejí je předmětem bitvy už od té doby, z níž o tom nacházíme dávné zápisky ze starověkého Řecka. Zatímco ostatní druhy regulují svoji existenci na základě impulsů z prostředí a ze své genetiky, které jsou u vyšších forem života ještě zprostředkované blahem či bolestí a dalšími impulsy k přežití, tak lidstvo je unikátně schopné si VYBRAT, které organizační principy pro svou vlastní samoregulaci použije.
Vždy je tu otázka: Odpovídají ty KONCEPTY, kterým dovolujeme, aby vládly našim zákonům, objevitelným zákonům vesmíru nebo ne? Každopádně, jak to víme?
Abychom tyto otázky řešili, tak pomůže, když navštívíme myšlenkové světy tří amerických vůdců bojujících proti uzavřenému systému: ekonoma Henry C. Careye (1793-1879), amerického prezidenta Johna F. Kennedyho (1917-1963) a amerického ekonoma a prezidentského kandidáta Lyndona LaRouche (1923-2019).
Seznámení s Henry C. Careyem
Vedoucí ekonomický poradce Abrahama Lincolna Henry C. Carey byl vůdčím americkým Platonistou, který ve stovkách svých esejů a knih zlořečil britskému uzavřenému světovému názoru ztělesňovanému Thomasem Mathusem s jím prosazovaným odlidněním. Carey ve své Jednotě zákona z roku 1872 (kterou by měli hluboce studovat i všichni současní hledači pravdy) zaútočil na britský systém Malthuse, Ricarda, Darwina, J. S. Milla, o kterém říkal, že má tendenci ničit vrozené síly kreativního rozumu, když vnáší vládu povrchně poznaných a naivně vykládaných zákonů hmoty jako dominantní nad životem lidstva.
„Taková byla situace, kdy reverend, ministr, pan Malthus, který se pasoval na vševědoucího a vše-milosrdného Boha, aby dal světu teorii, pomocí níž ukojil ty bohaté a mocné, že ta bída a bezútěšnost, která je všude obklopovala, je nezbytným důsledkem chyb v božím zákoně; že obyvatelstvo má sklon růst rychleji než potrava; že všechny pokusy o nápravu této mizérie pro chudé se musí ukázat jen smutnou chybou; že růst mezd není nic jiného než stimulaci nárůstu počtu; že oni vlastně za takové věci vůbec nemůžou; a se tudíž mohou řádně a bezpečně najíst, napít a radovat se, kdy přitom budou zavírat oči nad faktem, že podmínky pro ostatní lidi se zhoršují přímo úměrně nárůstu jejich vlastní moci při kontrole nad ohromnými silami, které jim svěřil jejich Nebeský Pán, aby jich člověk využíval a aby člověku sloužily.“
V protikladu k takovému nespravedlivému uzavřenému systému, který spočívá na premise: rozděl, abys dobyl, a panuj, viděl americký systém, který jak jej tehdy definoval, byl založen na principu rostoucí životní úrovně a nárůstu síly mysli prostřednictvím bezuzdné oddanosti objevovat a vynalézat. Carey popisoval, jak v důsledku toho musí zdravá společnost toužit, aby dosahovala nových mezí, aby dodržovala ty skutečné zákony vesmíru, k nimž se inovativně dopracuje tvrzením: „Čím větší je síla spolčování, tím větší sklon k vývoji různých výtvorů; tím větší přichází kontrola nad silami přírody a tím dokonalejší je síla vlastního smysluplného sebe-směřování; síla mysli tudíž získává čím dál více a více kontroly nad vším materiálnem a práce dneška, překoná nahromaděné bohatství minulosti…“
Careyho myšlení otevřeného systému nejlépe vyjadřoval anti-imperialistické kořeny tehdejšího autentického Amerikanismu a takový měl sklon narůstat pokaždé, když se ve Washingtonu chopili kormidla skuteční národovci (což však bylo často za cenu jejich životů). Ten původní americký systém, který Carey zaváděl v Americe a šířil ho i globálně, vycházel z využívání národního bankovního systému, poskytování veřejných úvěrů na dlouhodobé rozvojové projekty a veřejnou správou prováděné projekty sledující obecné blaho.
V poválečné éře byl posledním reprezentantem tohoto ducha ve vysokém úřadu už jen americký prezident John F. Kennedy, který se chopil výzvy prorazit meze své existence, o kterých nově obrozené malthusiánství začalo tvrdit, že předurčují lidstvo k absolutním limitům populace a růstu vůbec.
JFK znovu oživit Careyho myšlení otevřeného systému
Z úst tohoto prezidenta, který v roce 1961 spustil kosmický program, bylo slyšet ducha Henry C. Careyho, když ve svém inauguračním projevu říkal:
„Člověk ve svých smrtelných rukách drží jak sílu jak, aby skoncoval s veškerou lidskou chudobou, tak ale i se všemi formami lidského života. A přesto jsou všechny ty ideje revolucionářů, za které naši předci bojovali, po celém světě ještě problémem.“
Když odhalil, že se chopil výzvy letět „do deseti let“ na Měsíc, tak Kennedy předvedl převratné myšlení, které vedlo jeho vrahy, aby jej zabili, když 20. září 1963 pronesl projev v OSN, kdy vyzval k americko-ruské spolupráci při přistání na měsíci jakožto východiska k úniku z uzavřeného systému Studené války s jeho logikou vzájemně zaručeného zničení.
„Zahrnul bych mezi ty možnosti pro spolupráci velmocí i společnou expedici na Měsíc… Proč by měl být první let člověka na Měsíc záležitostí konkurence národů? Proč by se Spojené státy a Sovětský svaz měly pachtit s nesmírnou duplikací výzkumu, konstrukcí a výdajů? Opravdu bychom měli prozkoumat, zda by vědci a astronauti obou našich zemí – a ve skutečnosti v celém světě – nemohli při dobývání vesmíru pracovat spolu a vyslat tak někdy v tomto desetiletí na Měsíc ne zástupce jednoho národa, nýbrž zástupce všech našich zemí.“
Kennedy nejenže vyzýval k novému světu spolupráce, nýbrž také rozběhl financování jaderné rakety, která měla zařídit lidstvu přístup do širší sluneční soustavy, když měla cesty, jež by chemickým raketám trvaly měsíce, zkrátit s jaderným pohonem na dny. Tyto kosmické závody nebyly nikdy zamýšleny jen jako geopolitický „zápas s rudými“, nýbrž v Kennedyho světovém názoru to mělo být přerození lidstva do nového věku rozumu.
Kennedy versus znovuzrozené Malthusiánství
Kennedy rozpoznal probuzení té samé ideologie uzavřeného systému, se kterým vedl boj o století dříve Carey, jelikož útočil proti znovuzrození malthusiánství, které tehdy probíhalo, když 11. září 1961 např. vznikl Světový fond divoké přírody – WWF. Toto nové ekologické hnutí vytvořilo hnízdo eugeniků, jako princ Bernhardt z Holandska (mj. také zakladatel Bilderbergu), princ Philip Mountbatten (manžel britské královny Alžběty) a sir Julian Huxley (zakladatel UNESCO a prezident britské Eugenické společnosti). Viceprezidenty WWF po roky dělali takoví jako Maurice Strong a sir Lousi Mortimer Bloomfield, jehož Permindex Bureau bylo ve Francii zakázáno, protože ho nachytali při pokusu zabít Charlese De Gaulle, a o kterém zjistil amerických okresní prokurátor Jim Garrison, že to bylo v srdci zavraždění JFK v roce 1963. Všechny tyto postavy byly oddány neo-malthusiánství, které požadovalo, aby svět byl očištěn od kreativního myšlení stejně, jako ho postrádá jejich vlastní mysl.
JFK se pustil i do čelní srážky s Malthusem, když 22. října 1963 v Národní akademii věd řekl:
„Malthus před stoletím a půl tvrdil, že člověk využívající všech svých dostupných zdrojů, bude navždy sevřený v hranicích svého životního minima, což tudíž lidstvo odsuzuje k budoucnosti nekonečné chudoby a bídy. My ale nyní začínáme mít naději, a myslím si, že to i vím, že Malthus nevyslovil žádný zákon přírody, nýbrž projevil jen pouhou omezenost tehdejší vědy a sociální moudrosti.“
Do měsíce po tomto projevu byl Kennedy mrtev a nové zelené paradigma adaptace na meze růstu se jedovatým prostředím LSD, kulturního iracionalismu a Vietnamské války šířilo jako virus.
Postava Lyndona LaRouche
Během 47 let po zrušení Apolla a během probíhajícího úpadku do neo-liberalismu v Americe ale působila unikátní osobnost prezidentského kandidáta a ekonoma Lyndona LaRouche, který vedl střet s etikou neo-malthusiánství, během čehož se zformovala široká síť politických, kulturních a vědeckých organizací, jako je Nadace pro energii z jaderné fúze (1976-1987) a Mezinárodní Schillerův institut (1984 až do současnosti). Tyto organizace během těch let sponzorovaly tisíce konferencí na obnovu vizí JFK, prosazujících energii z jaderné fúze a dokonce se z jejich řad ozývaly hlasy, že by se mělo zřídit něco jako Nová hedvábná stezka jako tahoun nového rozvoje světa, z čehož si ale dnes udělala svůj ohromný projekt nastartování nového rozvoje a převzetí dominantní role v novém pro změnu rozvíjejícím se světě Čína.
Ve své knize z roku 1980 Neexistují žádné meze růstu pan LaRouche útočil na základní malthusiánské paradigma tvrzením:
„Žádné zvíře nebo ani jakákoliv nižší forma života nemůže záměrně zvýšit potenciál pro relativní hustotu populace ani o jeden řád. Člověk se ale od zvířat fundamentálně liší. Člověk není jen stvoření s instinktivním potenciálem, není pouhé stvoření s pouze živočišným vnímáním potěšení a bolesti. Člověk je nějak dost odlišný. Člověk má potenciál Rozumu, schopnost vytvářet kreativní objevy, které posunují jeho vědeckou znalost a tyto vědecké pokroky přetvořit do pokroků v technologiích. Jsme schopni se vzrůstající perfektností odhalit zákonité univerzální principy, kterým podléhá univerzální stvoření, a ovládat s narůstající mocí přírodu tím, jak řídíme samy sebe tak, abychom měnili způsoby svého chování v souladu se zákony vesmíru.“
Jenže teď tu pochodeň padlou se smrtí JFK zdvihla Čína.
Brzy to bude Čína, která bude mít jediná funkční Kosmickou stanici, jelikož ISS se v roce 2024 odstaví. Čína už má plány na lidmi obsazenou lunární základnu do roku 2030 a vyjádřila záměr měsíc industrializovat jako předmostí pro meziplanetární lety a kvůli těžbě kovů vzácných zemin a obzvláště kvůli získávání Helia-3 (tj. svatého grálu energetiky na bázi jaderné fúze). Rusko se s Čínou v rámci iniciativy Nového hedvábné stezky čili Iniciativy a pásu trasy, kdy k tomuto procesu se den za dnem čím dál vyšším tempem přidává i Indie. Všechny tyto tři země mají ambice rozjet plány lunárního rozvoje a i Americe nabídly olivovou ratolest, aby se k nim přidala do otevřeného rozvojového systému.
Zda Amerika Donalda Trumpa jejich návrhy přijme a odvrátí vojenskou konfrontaci, která by se mohla zvrhnout do WWIII, to je otázka, kterou bude nutno ještě zodpovědět.
July 20, 2019
© Photo: Flickr / nasamarshall