EU prý potřebuje právo intervenovat v případě, že národní rozpočty členských států porušují pravidla unie. Musí prý mít možnost sankcí a přímého zásahu. Jenže EU je má už teď a nikdy je nepoužila. Kdyby to udělala, už by neexistovala.
Brusel má nástroje už hodně let. Problém je v tom, že potřeboval souhlasy národních politiků členských států ke svým plánům. Proto k sankcím nikdy nepřistoupil, zatímco národní politici posyktovali souhlasy se všemi zdánlivými blbostmi, které se nakonec staly jen ingrediencemi salámové metody k ovládnutí Evropy úzkou politickou garniturou.
Maastrichtské podmínky velmi přesně stanovují jak pravidla, tak postihy. Obsahují rozpočtová i měnová kritéria pro všechny. Ano, pro všechny, protože závazek přijmout společnou měnu mají na základě podepsané přístupové smlouvy všichni členové EU. Schodek státního rozpočtu nesmí přesáhnout hranici 3% ročně a celkové zadlužení státu nesmí v úhrnu přesáhnout hranici 60% HDP. Za předpokladu, že tato pravidla nejsou dodržena, může Brusel uložit pokutu ve formě bezúročného vkladu u Evropské komise až do výše 0,5 % HDP členského státu. V roce 2011 se navíc ministři financí Unie dohodly na zavedení dalších pokut za překročení rozpočtových pravidel, a to ve výši 0,2 procenta HDP.
Brusel měl a má možnosti, jak postihnout špatnou rozpočtovou politiku členských států, ale nikdy ji nevyužil. Jednak by si proti sobě takovým krokem poštval národní politiky, ale hlavně by musel ty pokuty sázet jak na běžícím pásu, protože splnění Maastrichtských kritérií je v EU zcela výjimečné. Samostatnou historickou kapitolou, na kterou bychom při jakýchkoli návrzích ze strany Německa nebo Francie neměli nikdy zapomenout, je nesplnění základních jimi prosazených podmínek při přijímání eura u nich. Světe div se, bez sankcí.
Kromě výše uvedeného návrhu jsme měli možnost z úst německé kancléřky slyšet v posledních dnech i jinou perlu jako lék na řešení stavu: „Aby členské státy dostaly možnost zlepšit svou konkurenceschopnost a skutečně tak dostát implementaci svých závazků, navrhuji zavedení nového prvku solidarity. Potřebujeme solidaritu, ale potřebujeme takovou formu solidarity, která povede k našemu cíli: větší konkurenceschopnosti.“ Ne, ani tohle Evropa nepotřebuje. Naopak. Dosavadní stav, kterému říkají eufemisticky solidarita, byl příčinou nekonkurenceschopnosti nejen mezi členskými státy EU, ale i v porovnání EU se světem. Prohlubování a zavádění „nových prvků“ není ničím jiným, než umělou výživou na smrt nemocného pacienta, kterému by ze všeho nejvíce prospěla eutanázie, aby si jeho potomci uvolnili ruce, mohli na chvíli vydechnout – a po té marné snaze o záchranu nezachranitelného začít po zahojení vlastních ran znovu.
František Matějka vyšlo na:
Vzkaz do Bruselu: EU nepotřebuje více léků. EU potřebuje eutanázii