Snad tou nejomílanější zahraničně politickou mantrou přeříkávanou ve Washingtonu jak Republikány, tak Demokraty je důležitost amerického „vůdcovství“. Bez „vůdcovství“ USA je zbytek světa ztracený. Když to ale vede Washington, tak ho zbytek světa přátelé i nepřátelé poslouchá a dělá cokoliv, co Američané požadují.
Tudíž když dojde k ošklivé situaci, tak američtí politici předpokládají, že problém je v nedostatečném „vůdcovství“. Poté, co byl zvolen Donald Trump, obviňovali Republikáni ze všeho selhání Baracka Obamu při vůdcovství. Prezident Joe Biden a další Demokraté obviňovali Trumpa za nedobré vztahy se spojeneckými státy, které přeci měly být vedeny vůdcovstvím. Teď zase Republikáni obviňují z té tsunami mezinárodních problémů Bidena. Ano, z jejich hlediska selhal při vůdcovství.
Washington totiž problém s vůdcovství má, ale je to proto, že ti Nekňubové, jak se říká vedení cizích zemí, vůdcovství nerozumějí. Američtí politici si myslí, že vůdcovství vyžaduje dominanci, při níž se zbytku světa nařizuje, aby se choval řádně. Když mluví o selhání při vůdcovství, myslí tím, že ostatní neposlouchají americké pokyny. Myslí si, že každého, kdo se toho dopouští, je třeba donutit, aby se podvolil diplomatickým nátlakem, ekonomickými sankcemi a je-li to nezbytné, vojenským zásahem.
Poslední příklad zdaleka nepatří mezi události, které by teď dominovaly mezinárodním titulkům. Šalamounovy ostrovy nedávno podepsaly smlouvu s Čínskou lidovou republikou. Samotná smlouva zveřejněna nebyla, ale údajně Číně umožňuje vyslat policejní a vojenské síly jak k ochraně vlády, tak i čínských občanů a kotvících lodí. Ze Šalamounových ostrovů je nejznámější ostrov Guadalcanal, který za II. světové války posloužil jako jedno z nejdůležitějších bitevních polí v Pacifiku. Od té doby na něm ale USA vůbec nezáleželo a přezíraly ty ostrovy až natolik, že před třemi desetiletími tam zrušily i ambasádu.
Teď ale hysterie zachvátila, jak Washington, tak amerického spojence Austrálii, která je 2000 kilometrů od Šalamounů. Obojí se od Honiary (metropole Šalamounů) dožadují, aby smlouvu zrušila, a dokonce něco temně brblají o možnosti vojenského zásahu. Čili americké pokrytectví se flagrantně předvádí, když Washington celou asijsko-pacifickou oblast vyplnil smlouvami, spojenectvími, partnerstvími, základnami, posádkami, vojsky a loděmi. Spolu s tím vojenská mocnost Čína, ač rostoucí, se v tomto rozsahu více omezuje; Čínské námořnictvo není nachystáno se Šalamouny nebo bez nich na invazi k Protinožcům.
Vůbec nepřekvapuje, že Šalamounovy ostrovy reagovaly na americké výhrůžky nahněvaně a znamenalo to propagandistické vítězství Pekingu, který poukazoval, že Washington se v podstatě snaží na nezávislé země tisíce mil od sebe uplatňovat Monroeovu doktrínu, ač jde o ostrůvky, které už věky ignoroval a přezíral jejich problémy.
Taková bohorovnost rovněž podvrátila kampaň Washingtonu za izolaci Moskvy. Z deseti největších ekonomik světa se jich sice sedm spojilo proti Rusku. Ale z deseti nejlidnatějších států Moskvu penalizoval jen jeden, tj. Spojené státy samotné. Většina odporovala nejméně jedné ze tří rezolucí Spojených národů kritizujících Putinovu vládu, zdržely se hlasování nebo se mu vyhnuly.
Co je nejdůležitější skoro všechny se odmítly k Západním sankcím připojit. Washington takové zapadákovy halasně očerňoval a hrozil jim, že je potrestá, když nebudou Ameriku poslouchat. Ovšem na seznam takových svévolných dezertérů patřila Čína, Indie, Indonésie, Pákistán, Brazílie, Jižní Afrika, Saúdská Arábie, Malajsie, Irák, Nigérie, Spojené arabské emiráty, Egypt a Keňa. A je to ve skutečnosti tak, že Asie, Afrika, Jižní Amerika a Střední východ obecně odporují americkému „vůdcovství“ v této oblasti.
Nezáleží na tom, jaká byl „měla“ být politika vůči Rusku. Ani ve svém nejlepším úsilí nemůže Washington diktovat politiku světu. A čím více Amerika hřímá, tím více tomu ostatní národy odporují. Dokonce i ti na americké obraně závislí, což se zvláště ukazuje na královstvích ze Zálivu, a na zranitelných sousedech, často z Latinské Ameriky, kdy i ti si to dělají posvém. Stejně je to s Indií, ze které Washington doufá, že udělá takového kvazi-spojence proti Pekingu.
Nejpozoruhodnější vzdorovitostí se ukázalo být odmítání Rijádu a Abú Dhabí, aby souhlasily se zvýšením produkce ropy, aby tak ulehčily cenový dopad na nucené vyloučení ruské ropy z trhů. Ve skutečnosti Saúdský král údajně odmítl vzít prezidentu Joe Bideovi telefon, spolu s čímž korunní princ, odpovědný za zavraždění a rozčtvrcení kritického žurnalisty a obyvatele USA Jamala Khashoggiho, vznášel různé požadavky, aby se trochu mohla obrodit oboustranná spolupráce.
Ač hrozba ekonomickou odvetou obvykle země přinutila k formálnímu podrobení se sankcím, tak přehnaným používáním této taktiky Amerika u ostatních národů urychlila hledání strategií a nástrojů, jak omezit závislost na finančním systému pod americkou dominancí. Např. Indie s Ruskem diskutují o rozvoji obchodování v rupiích a rublech, aby se vyhnuly potřebě používat US dolar. Delhi má s Moskvou už historickou tradici vztahů a nadále na ní závisí s většinou své výzbroje, nejspíš aby omezili budoucí čínskou vojenskou hrozbu.
Čínská lidová republika se Saúdskou Arábií dále vedou rozhovory o oceňování části ropy v čínských yuanech. Financial Times navíc referovaly: „Čínští regulátoři vedli nouzovou poradu s domácími a zahraničními bankami, aby prodiskutovali, jak by mohli ochránit zahraniční aktiva země před USA vedenými sankcemi podobnými, jaké byly uvaleny na Rusko za jeho invazi na Ukrajinu, uvádí lidé s touto diskusí obeznámení.“ Pokaždé, když Washington svoji výsadní finanční pozici využije, tak se role dolaru jako světové rezervní měny o kousek propadne.
Ovšem ve všeobecně rozšířeném odporu vůči připojení se k Západu v jeho kampani proti Moskvě se odráží více než finanční zájmy. Dokonce prý či čínští činitelé nejsou nadšení z toho, že by měli poskytovat pomoc a uspokojovat vládu takto ochotnou porušovat svůj základní princip nevměšování do záležitostí jiných zemí. A mnohé země byly oběťmi válek, které jim způsobily ohromnou zkázu a smrt.
Je tu však i značná roztrpčenost nad pokrytectvím a svatouškovstvím USA a jejich spojenců. Žádné rozvojové zemi nemohl ujít fakt, že ač Washington neustále mluví o „na pravidlech postaveném řádu“, tak ten systém porušuje, kdykoliv se mu zachce. Nejvíce do očí bijící byla Irácká válka, ilegální, brutální, neospravedlnitelná agrese proti jinému státu. Dokonce i dlouhodobí spojenci Ameriky jako Francie a Německo byli mezi jejími kritiky.
Navíc její důsledky byly katastrofální, kdy většina z nich, jak je to obvyklé, ubližovala jiným lidem. Země rozmlácená a společnost rozvrácená. Statisíce Iráčanů zabitých, miliony bez domova a náboženské menšiny vybíjené a rozehnané. Vyvolalo to vzestup a rozšíření Islámského státu a dalších. Ale ani tak za to nebyl žádný Američan hnán k odpovědnosti.
A tak je to zjevně i s Afghánistánem, Libyí, Srbskem a Jemenem se spoustou smrtonosných náletů drony, které se k oblastem a celým zemím chovaly jako k bitevním polím a ne jako k místům, kde žijí lidé. Ve skutečnosti souhrnně ta Globální válka proti terorismu vedla k masovému zabíjení k vlnám uprchlíků po skoro celém Globálním jihu.
Navíc, když s nimi nějaká vláda a někteří její činitelé zacházeli, jako se zlobivými dětmi poučovali je, tak rozzuřili i jiné národy a jejich lid. A když se Západní státy nadále k zemím jako Šalamounovy ostrovy chovají povýšenecky, uráží je a vyhrožují jim, pokud si dovolí trvat na tom, že o sobě budou činit vlastní rozhodnutí. Cizinci sice mají Američany rádi. K americké vládě chovají však často velice odlišné pocity.
Lidé z Ameriky mají dobré srdce a myslí to dobře. I když se chovají svým ošklivým způsobem, tak to obvykle myslí dobře. O amerických vůdcích to však už tolik neplatí. Zahraničně politický establishment Washingtonu ztělesňuje slavný aforismus lorda Actona: „Moc korumpuje a absolutní moc korumpuje absolutně.“ Z toho souběhu velké moci s ale ještě větší ignorancí vyrostla toxická směs bohorovnosti se svatouškovstvím s katastrofálními výsledky.
USA mohly procházet i velké lumpárny během Studené války, kdy byl svět často zjevně rozdělen mezi nás a je. Ale krátký americký „unipolární okamžik“ po skončení Studené války zjevně ve Washingtonu utvrdil víru, ve svou vlastní neomylnost a čistotu. Ta slova se však vytratila.
V budoucnu během vypjaté konkurence velmocí budou USA muset postupovat podle lepšího modelu opřeného o umění diplomacie a zaměřeného na přesvědčivosti pro ostatní, že mají Ameriku podpořit. Ten proces by měl začít už dnes, když je svět rozdělen a ohrožen zase dalším násilným konfliktem v Evropě. Ale aby si Washington vedl lépe, tak musí lépe postupovat.