O Bance pro mezinárodní vyrovnání (BIS), která běžně existuje mimo zájem veřejnosti, se mohla značná část populace dozvědět v minulých dnech díky medializování nově zveřejněných informací britské centrální banky z počátku druhé světové války. Podle materiálů totiž britští centrální bankéři na začátku okupace Československa na příkaz BIS převedly několik desítek tun Československého zlata na účet nacistického Německa. Banka, která vznikla kvůli vypořádávání reparací Německa po druhé světové válce a měla původně zaniknout s jejich ukončením, sehrála během druhé světové války díky kolaboraci s nacisty poměrně velmi kontroverzní roli.
Profesor historie georgetownské a princetonské univerzity Carroll Quigley, který se zabýval pozadím vzniku BIS ve své knize Tragedy and Hope, napsal: „Světové elity mají za cíl vytvořit světový systém finanční kontroly v soukromých rukách, která by byl schopná ovládat politický systém každé země a jejich ekonomiky. Tento systém by měl být řízen feudálním způsobem centrálními bankami po celém světě, které by jednaly ve shodě formou tajných smluv a častých soukromých setkání a konferencí. Vrcholem celého systému měla být Banka pro mezinárodní finanční řízení v Basileji ve Švýcarsku jako soukromá banka vlastněná a řízená světovými centrálními bankami tj. soukromými korporacemi.“
V rámci banky dnes existuje Basilejský výbor pro bankovní dohled, který byl založen v roce 1974 členy skupiny G10 a Lucemburskem. V současnosti má 27 členů z různých oblastí světa. Výbor vydává poměrně široké regulační standardy, doporučuje konkrétní postupy v oblasti bankovního dohledu a snaží se o postupné sbližování regulačních norem. Řada států jeho doporučení zohledňuje a přijímá do vlastní legislativy. Standardy vydávané výborem se označují Basel a byly dosud vydávány ve třech generacích označovaných jako Basel I, Basel II a Basel III. V reakci na finanční krizi v roce 2008 vypracoval výbor poslední z nich. Realizace těchto nových předpisů začíná letos a do závěrečné fáze se dostane do roku 2019. Ty nové regulace dramaticky zvýší požadavky na kapitálovou přiměřenost a významně omezí využití nízké míry rezerv. Jejím cílem je zajistit tři hlavní cíle: nastavit minimální úrovně kapitálové přiměřenosti, zajistit proticykličnost a snížit pákový poměr.
Je evidentní, že po finanční krizi nejvíce vydělaly největší banky. Levné peníze centrálních bank tečou nejdříve k nim a ony je byly schopny dobře zhodnotit. Podíl finančních institucí na indexu S&P 500 se od začátku krize zdvojnásobil a dnes tvoří celých 16,8 procenta indexu. Blíží se podílu technologických společností, které mají 17,6 procenta. Zisk na akcii vzrostl u finančních titulů meziročně o 34 procent. Průměrné zhodnocení titulů z finančního sektoru je za poslední měsíc 8 %, od začátku roku pak dokonce 27 %. Jedna z mála globálních megabank, které se v době extrémně rozvolněné monetární politiky nedaří, je Deutsche Bank. Ta se začala přizpůsobovat připravovaným regulacím Basel III. Ještě na konci roku 2011 byla Deutsche Bank z pohledu celkových aktiv největší světová banka. Celkové množství spravovaných aktiv bylo na konci minulého roku o něco menší než německý HDP a banka se propadla na třetí místo za Bank of China a HSBC. Za uplynulý kvartál vykázala banka o polovinu nižší zisk než v prvním čtvrtletí a o víc jak polovinu nižší zisk než očekávali analytici. Upravený hospodářský výsledek, do kterého se zahrnou veškeré finanční transakce banky, byla ztráta 1,1 miliardy euro. Existuje ale další ještě závažnější věc, která by měla finanční trhy znepokojovat. Bývalý předseda kansaského Fedu Tom Hoenig situaci komentoval slovy: „Situace Deutsche Bank je děsivá, ta banka je hrozivě podkapitalizovaná. Oni nemají žádný prostor pro chyby.“ Největší německá komerční banka totiž drží 72,9 biliónu dolarů v derivátech, což je asi dvacetinásobek německého HDP. Její kapitálová přiměřenost Tier 1 je 1,63 procenta a banka dělá vše pro to, aby vyhověla požadavkům Basel III., které vyžadují minimálně tříprocentní výši. Účetní postupy, kterými se banka snaží dosáhnout těchto kritérií, jsou podle Hoeniga při současných značných ztrátách směšné. Kapitálová přiměřenost Deutsche Bank je při srovnání s jinými bankami jedna z nejhorších v Evropě i ve světě. Budoucnost Deutsche Bank nejspíš leží do značné míry v rukou centrálních bank, které by při razantní změně monetární politiky mohly dostat derivátové pozice Deutsche Bank do astronomických ztrát.
Ve své výroční zprávě BIS varuje, že potenciální astronomické ztráty spojené se zvyšování úrokových sazeb představují systémové riziko pro celý bankovní sektor. BIS ve zprávě vyčíslila, že globální zvýšení úrokových sazeb o 3 procentní body by přineslo investorům ztrátu v hodnotě 1 biliónu dolarů. Ztráta investorů z držení amerických dluhopisů by dosahovala 8 % HDP USA. Ztráta z držení francouzských, britských, italských nebo japonských dluhopisů by se pohybovala v rozmezí 15 – 35 % HDP jednotlivých států. Proti ztrátám se dá zajistit, ale někdo je nakonec stejně musí zaplatit. A ztráty spojené s tímto účtem za dlouhodobou politiku levných peněz jsou tak vysoké, že ani pravidla Basel III by neuměly zabránit sérii insolvenci ve finančním sektoru. BIS píše, že zvýšení úrokových sazeb o 3 procenta naráz není pravděpodobné, ale připomíná, že v roce 1994 se sazby globálně zvedly o dvě procenta. Pouze zmínka o konci kvantitativního uvolňování z úst předsedy Fedu Bena Bernankeho 19. června zvýšila skokově úrokovou míru amerických desetiletých dluhopisů o více jak 0,5 procentního bodu. Proto není pro Fed jednoduché kvantitativní uvolňování ukončit. Drží totiž v rukách stabilitu celého bankovního sektoru.
Graf: Změna hodnoty státního dluhu v procentech HDP v případě, že by došlo ke zvýšení úrokových sazeb o 3 % – podle roku emise dluhu (Zdroj: Výroční zpráva BIS)
Vít Jedlička je analytik společnosti Colosseum a předseda Reformy.cz o.s., vyšlo na colosseum.cz