Je téměř až s podivem jaké vášně a diskuse dokázala v naší republice vyvolat přímá volba presidenta, který má v současném systému zastupitelské demokracie ČR tak maximálně pravomoc namočit do mraveniště, chvíli se bavit tím jak tvorečkové dole zuří, nadávají a prskají, ale nakonec se zase věci vrátí do původního stavu. Bez možnosti hlavy státu to nějak podstatně ovlivnit.
Mnoho lidí si však tento zjevný rozpor mezi faktickým významem presidentské funkce a její mediální presentací zřejmě neuvědomuje. Někteří dokonce mylně srovnávají českou variantu tahání králíka z klobouku s kampaní v USA. Kam až může takovéto přehlížení základních porovnávacích atributů zajít jsme se mohli přesvědčit například v Presidentském duelu Zeman – Fischer na Prima Family, který se stal klasickým nováckým kotlem se všemi přísadami trapnosti, stádnosti a laciné nablýskanosti ve stylu Ein Kessel Buntes.
Je vůbec možné, že moderátor zahájí vážnou debatu presidentských kandidátů žádostí o dětskou hru kámen – nůžky – papír? Je vůbec možné, že kvalitu jejich odpovědí pak posuzuje jakýsi měřič hluku jako při nějaké Superstár? Můžeme se pak divit, že do studia byla vpuštěna najatá a zaplacená horda křiklounů či zarputilých skandovačů hesel, která snížila již tak ubohou úroveň pořadu k bodu totální nestravitelnosti? Můžeme vůbec po takovýchto zážitcích brát volbu presidenta vážně, aniž bychom si ji pletli s popůlnoční volbou mezi stárnoucí striptérkou a vystoupením opilého komedianta v zaplivané čtyřce?
Ano, přímá volba je reakcí na podobně trapné představení, které se odehrávalo na parlamentní půdě před pěti roky. Národu se tam předvedli kašpárci na niti z řad politických stran a soudný člověk měl při sledování jejich výkonů podobný pocit studu jako nyní. Kluci a holky co spolu mluví, pak zase nemluví, a licitují, si málem začali posílat uřezané prasečí hlavy, zalehávali na matrace či chodili s ozbrojenými gorilami i na malou, aby nakonec zvolili toho, který se jim prý vůbec nelíbí, na Hrad nepatří a je prý ostudou této země. Co k tomu dodat?
Nyní máme zvednout hozenou rukavici my občané. Pomáhat s výběrem nám mají podobné televizní estrády, jako ta již zmíněná na Primě, doporučení různých věčných petentů či VIP celebrit z bulvárů, tisícovky bilboardů, tuny reklamních letáků či Osobně Václav Moravec, ve své one-man-show s nepodstatným kandidátským křovím, kde se bude říkat jen to, co chce guru všech českých moderátorů slyšet.
Různě zaplacená média různě zaháčkovaných majitelů už pro nás vybrala hlavní favority. Také jsme se dozvěděli, že prováděcí zákon o volbě presidenta možná není tak úplně jednoznačně vykladatelný, jako ostatně drtivá většina zmetků vycházející z našeho parlamentu, ale v zájmu zachování “klidu na práci” a data voleb si jej můžeme malinko ohnout, stejně tak jako můžeme malinko obejít i Ústavu.Starovací čára “Made in ČR” je položena, vzhůru tedy do voleb!
Pokud vám výše popsané nepohnulo trávicí a nervovou soustavou natolik, že máte sílu dojít do volební místnosti, čeká vás opravdu těžké dilema. Kterého z letošních nastrčených “Švejnarů” volit? Devět kandidátů, devět šedivých myší bez charismatu, devět parodií na opravdovou osobnost, se kterou by se mohl volič ztotožnit, sdílel s ní její vize či na její zavolání šel i do ozbrojeného konfliktu jen proto, že je hrdý na svoji vlast.
A to je smutné konstatování. O to smutnější, že je vlastně zrcadlem současné české společnosti. Nejvíce příznivců získávají ti, kteří dokáží lavírovat bez myšlenky a jasného názoru tak, aby dokázali, s prominutím, nikoho nenasrat. Točit se jako korouhvička ve větru volebních preferencí, slibovat nesplnitelné, lhát, podvádět, demagogicky nesmyslně argumentovat s používáním cizokrajně znějících slov. Na to obyčejný elektorát slyší, to si myslí, že je pro něj nejlepší, a že mu to přinese zase více těch bájných sociálních jistot, pracovních i osobních úspěchů či bonboniéru od soudruhů z ROH.
Proto si český volič může vybírat jen z devíti loutek. Proto nemáme na výběr kandidáta, který by byť jen vzdáleně připomínal opravdové politické osobnosti typu Ronalda Reagana, Margaret Tatcherové či třeba Winstona Churchilla. Nabízí se tedy jen to, po čem je v Českolídlu poptávka. Nekvalitní či prošlé zboží za akční cenu, kterého se však prodá ohromné množství. Že je po jeho konzumaci všem nakonec špatně? To už si konzument nepřizná a nikde o tom raději nemluví. Vypovídá to o naší demokratické volební většině vše podstatné. Také si raději nepřizná, že celou vahou svého přesvědčení chce raději jistotu bolševické zoologické zahrady než nejistotu volné přírody.
Tak si hraje na demokratické volby a nadává na kapitalismus, který si plete s byrokratickým eurosocialismem zkorumpovaných neokomunistů, jenž produkuje jak na běžícím pásu, a do výšin politického nebe poté vysílá, právě jen podobné neidentifikovatelné figurky s charakterem i charizmatem mokrého hadru, které máme nyní na svých volebních lístcích. Takže poprvé ve svém životě nepůjdu volit bez špatného svědomí, že bych něco zanedbal.
Diskuse bez registrace a mnoho dalších článků, včetně ankety “Kmotr roku 2012” – ZDE.
Karel Kříž vyšlo na: