Winston Churchill je už roky proslulý svým výrokem: „Říká se, že demokracie je nehorší forma vlády, kromě všech ostatních, které už byly vyzkoušeny,“ a ten Američanům sloužil jako poslední slovo při všech politických diskusích, v nichž se vyžadovala hodnocení US vlády, ať si je ve svém chování jakkoliv zkorumpovaná nebo závadná, jako té nejlepší na planetě v porovnání se vším ostatním nebo defaultně. A to bez ohledu na to, jak to v roce 1947 pan Churchill myslel, nebo jak se během posledních desetiletí mezinárodní panorama změnilo.
Toto prohlášení britský ministerský předseda přednesl před Dolní sněmovnou pár měsíců poté, co se v „Anglo-saském impériu“ vyměnily stráže, jelikož Britové se vzdali své koloniální hegemonie ve prospěch super-vlivné ekonomické a vojenské moci představované Spojenými státy. A symbolickým projevem toho se stalo upuštění Británie od jejího mandátu v Palestině s vytvořením Izraele.
Takovýto odkaz v citátu na demokracii, která je výslovně definována jako „vláda lidu“, v podstatě na Británii a Spojené státy těsně před II. světovou válkou platil; ale v US se podmínky od té doby zhoršily natolik, že „obyčejní lidé“ už nemají do vedení národa vůbec co mluvit, ať už přímo nebo přes politiky zvolené pomocí finanční podpory poskytnuté zvláštními zájmy, které bezpochyby očekávají loajalitu zvolených k sobě. Avšak během toho od-demokratizačního období v našem systému vlády tu byly četné národy, které přijaly skutečný řád demokracie, takže jejich občané měli větší slovo v tom, jak se jejich zemím vládne. Uznání takových událostí je však pro americkou mysl pořád ještě po vymytí mozku uvězněnou v kultuře výjimečnosti a falešné hrdosti rozvracečským hříchem.
A tak si v těchto dnech naše impérium či naše sféry vlivu stojí na bojích s větrnými mlýny světa, s giganty, v nichž vidíme hrozbu pro „americké zájmy“ a děláme to pod zástavou boje „za demokracii a lidská práva.“ Takto vznešené cíle impériu zdůvodní obscénní vojenský rozpočet téměř dvojnásobný proti Rusku, Číně, Indii a Velké Británii dohromady! Američané představují méně než 5 procent světové populace, ale platí vojenský účet téměř dvojnásobný oproti výdajům poloviny populace světa. I kdyby to nebylo imperiální a obscénní, tak by si šlo těžko představit, jaké jiné chování společnosti by mohlo být pro mír a harmonii v této globální obci, kde všichni zkoušíme existovat, škodlivější.
.jpg "FILM - Neviditelná říše: Nový světový řád definován")
Impéria a globální mocnosti minulosti se nejčastěji uchylovala ke svrhávání odporujících cizích vládců invazemi do jejich zemí a instalací povolných, úslužných loutkových panovníků. Spojené státy a Velká Británie snad ve snaze nalézt útočiště nebo záminku ve svých demokratických tradicích se při potýkání s vládami odporujících národů uchylovaly k „manipulativním“ změnám režimů. (Bushova invaze do Iráku se v tom jeví jako kritická výjimka od pokleslé vlády napůl kriminálníka (Dicka Cheneye jako mentora) a napůl debila (George W. Bushe jako mentorovaného).
Změny režimů Spojeným státům dobře sloužily všude po Americkém kontinentu už od nepaměti; s tou nekonečnou litanií diktátorů otevřeně nestoudně osvědčujících, jaké jsou to loutky, s manipulacemi nabývajícími forem otevřeného použití vojenské síly nebo strachu z takové síly; přes uplácení těch u moci, nebo se moc chystajících uchopit – obvykle přes vojenský puč; nebo přes sliby pomoci se zlepšením ekonomického růstu, vzdělání a zdravotnictví od Velkého Severu (US). Kennedyho Aliance za pokrok z roku 1961 se neukázala být ničím více než politickou propagandou spíše než nějakým poctivým a účinným úsilím o pomoc lidem Latinské Ameriky… takže s příchodem konce desetiletí se takovýto program pro Washington ukázal být vyčpělý a pasé; a tak se pozornost soustředila na horečnaté pokusy o odrážení snah Castrovy Kuby o probouzení revolučního ducha v sesterských republikách Střední a Jižní Ameriky (v Bolívii, Ekvádoru a v Nicaragui…).
Po téměř dvou stoletích politického a ekonomického vměšování do Latinské Ameriky pod zástavou Monroovy doktríny (1823), do velké míry vyplněných změnami režimů, se US musí nakonec smiřovat s realitou, že jejich vliv už nejenže uvadl, nýbrž se rovnou vytratil. Nejen u národů, které se třeba uchýlili k nějaké socialistické politice, nýbrž i u ostatních národů. Nedávný pokus US přimět ostatní republiky v regionu, aby venezuelskou (Madurovu levičáckou vládu) označily za bezpečnostní hrozbu, nejenže narazil na odpor od Unie jihoamerických národů (UNASUR) sestávající z dvanácti zemí, ale v podstatě přivodil konec jedné éry. Teď už je velice nepravděpodobné, že by tajnůstkářské úsilí CIA na způsobování změn režimu v Latinské Americe našlo nějakou podporu; určitě ne takovou podporu, jakou to mělo v minulosti.
K zoufalství Washingtonu dochází k podobným výsledkům, ač z jiných důvodů, i po celé Severní Africe a na širším Středním východě; kde to Arabské jaro, nyní už vstupující do svého pátého roku, určitě nepřináší výsledky, v něž US doufaly nebo je očekávaly. A už to také není jen příliv ropy, který udržuje silné závazky Washingtonu k velice silné přítomnosti na Středním východě. Je to i siamský vztah Ameriky s Izraelem.
Ale jestli už není změna režimu nadále účinnou zbraní US v Latinské Americe nebo na Středním východě, tak naděje v ní vkládané jsou pořád vysoké, že by mohla fungovat ve Východní Evropě spolu s tím, jak se Amerika s pokřikem pokouší ruskou obranu nahnat za ohradu americké raketové palisády. Ukrajinská rok stará změna režimu je dost možná posledním hurá při US vyvolávaných změnách režimů… a je zatím příliš brzy na hodnocení jejího úspěchu; když US počítají se svými evropskými partnery z NATO z frontové linie, že tito se s tím smíří jak, co se týče ekonomiky, tak i stavu vyvolané konfrontace, který nahrazuje předchozí hladké vztahy.
Je tak nějak těžko si na Ukrajině představit výsledek, kdy by se Spojené státy mohly uchytit na předmostí těsně u samotného ruského prahu; což je cosi zcela nepředstavitelné, jako kdyby Čína nebo Rusko uvažovaly o zřízení vojenské základny v Mexiku či ve kterékoliv části Střední Ameriky nebo v Karibiku.
Éra používání změn režimu jako zbraní masového klamu dost možná už skončila jak pro Spojené státy americké, tak doufejme i pro celý svět.
Pro Reformy.cz přeložil Miroslav Pavlíček
Zdroj: zerohedge.com
Čtěte také:
- Klausův postesk: Všichni chtějí nový světový řád
- Bývalý britský ministr Miliband: Lituji invaze do Iráku
- Liberální diktátor
- Sjezd soclialistů: Demokraticky krást a loupit, s většinou za zády
- Daniel Gajdoš: Proč nejsem demokrat