Naše civilizace jako taková čerpá zejména z německé historické školy a její metodiky. Zvykli jsme si na to, že výkonnost ekonomiky se dá predikovat na základě induktivní metody a státy svou politikou mohou tento systém jakkoliv ovlivnit. Pravda je taková, že dokonale matematicky reprezentovat tak složitý komplexní systém, jako je trh, je omyl, který může mít a má fatální důsledek na společnost. Snážíme se neustále urychlit konvergenci trhu k dokonalému stavu stimulováním ekonomiky monetárními a fiskálními mechanismy v naději, že instituce ví lépe, co potřebuje jednotlivý článek, než to ví on sám. Stále více se snažíme usměrňovat lidi ve prospěch nějakého systému a už naprosto ignorujeme jejich individuální potenciál a požadavky, přitom nejsme schopni jednoznačně stanovit, co systém potřebuje a po čem bude poptávka. Důsledek tohoto chování je neustálé prohlubování a prodlužování recesí a vlády spolu s centrálníma bankama z obavy obrovského pádu si myslí, že musí volit větší a větší zásahy do ekonomiky.
Krize včera a dnes
V době, kdy byly měny založeny na zlatém standardu fungovala krize jako mechanismus, který zlikvidoval chybně investovaný kapitál, čímž se uvolnilo místo pro nové investice. Existovalo nějaké dno, kam mohla ekonomika spadnout. V dnešní době nekrytých penězí nemůžeme nechat ekonomiku dlouhodobě v recesi, protože by ji pád výrazně poškodil. Centrální banka odhaduje potenciální HDP a porovnává jej s reálným HDP. Když padne ekonomika do recese, tak banka sníží úrokové sazby případně začne uvolňovat likviditu. Když ekonomika překročí poteciální HDP, tak zvýší úrokové sazby, čímž sníží nabídku peněz a nechá ekonomiku padnout do recese. Pro podnikatele je snazší tedy překonat krizi na dluh místo toho, aby žačali inovovat.
Fiskální politika
Zapamatujme si, že projekt, který má smysl by vznikl nezávisle na státu. Prorůstová fiskální politika podpoří mimo jiné i investice, které jsou zbytečné a nepotřebné. Keynes považoval za multiplikátor například válku. Fiskální politika by měla být neutrální a bez jakýchkoliv stimulů. Nejlepší by bylo, kdyby se podařilo úpně oddělit stát od ekonomiky.
Výuka institucionálního myšlení
Už od malička děti nutí ve víru v instituci, před používáním vlastního rozumu. Potlačuje se jejich individuální myšlení na úkor masy. Nakonec si z nich stát vyrobí součástku, která nemá za úkol věřit ve vlastní rozum, ale má být přesvědčena v absolutní pravdu institucionální cesty před vlastním rozumem, chránit ji a nepochybovat o absolutní poznatelnosti komplexních systémů institucemi.
Na konci je čistý socialismus a krach
Státy stále více a více se snaží řídit ekonomiku a zvyšují daně a stimuly. Může se stát, že časem začne být ekonomika řízená opět centrálně a nikoliv na základě nabídky a poptávky. Stále intenzivněší a intenzivnější státní zásahy budou mít za následek nevyhnutelný krach celého institucionálního pohledu na ekonomiku. Lidstvo si však i touto etapou musí projít a poučit se z omylů. Jen díky chybám a jejich analýze se rodí pokrok v myšlení lidí. Stále více lidí bude přesvědčeno o chybnosti takového chápání světa a najdou alternativu v podobě rakouské ekonomické školy.
Vyšlo na blogu Daniela Gajdoše. Zveřejněno s laskavým svolením autora.
Originální článek naleznete zde:
Daniel Gajdoš: Víra v institucionalismus jako důsledek krachu