Dnešní pozorovatel zná Švýcarsko jako bohatou a skoro až nudně klidnou zemi. Může podlehnout dojmu, že tomu tak bylo vždy, již od památné přísahy na palouku Rütli v roce 1291. Ale kdepak.
Historie Švýcarska byla z větší části plná hladu a násilí. Tradiční přímá demokracie se uplatňovala jen na venkovské úrovni. O všem podstatném rozhodovala šlechta, církev a bohaté rodiny. Po správní stránce země žila v chaosu. Existovaly suverénní kantony, poddané kantony, přidružené kantony, poddané kantony přidružených kantonů, přidružená opatství a poddané kantony pod společnou správou. Neexistovala svoboda tisku ani obchodu. Země trpěla řadou povstání, menších občanských válek a převratů. Slovo „puč“ pochází ze švýcarské němčiny, což není náhoda.
Francouzská revoluce zasáhla i Švýcarsko. V roce 1798 proběhla v různých kantonech a městech řada vzpour za nezávislost a proti místní aristokracii. V tomtéž roce některé kantony společně vyhlásily Helvétskou republiku s ústavou napsanou podle francouzského vzoru. Ale centralisticky napsaná ústava neodpovídala potřebám země. Jen během krátkého období 1800-1802 proběhly nejméně čtyři puče. V roce 1815, po řadě let nepokojů a intervencí zahraničních armád, se poměry ve Švýcarsku trochu stabilizovaly. Jenže zároveň se částečně vrátily k feudalismu a k systému vlády, který byl v té době již překonaný.
Liberální myslitel, lékař a diplomat jménem Ignaz Paul Vital Troxler není spokojen. Píše návrh moderní federální ústavy. V roce 1833 vydává knihu, která o něco později způsobí historický zlom. Má barokně košatý název: Jediné a pravé spříseženstvo v protikladu k centrální vládě a kantonalismu, jakožto spojení obojího, včetně návrhu Ústavy.
Inspirace doktora Troxlera ovšem není barokní. Vzorem je ústava USA. Amerika tehdy zdaleka není supervelmocí. Přesto je zřejmé, že americký politický systém funguje hladce a bez politických otřesů. Po knize v roce 1833 následuje v roce 1848 další útlý titul zvaný Ústava Spojených států amerických jakožto vzor švýcarské spolkové reformy.
V tomtéž roce Troxlerovo úsilí konečně uspěje a Švýcarsko přijímá svoji první moderní ústavu. Klade důraz na federalismus a rovnoprávnost kantonů; ústřední vláda má jen velmi omezenou roli. A nová ústava funguje! Ve Švýcarsku konečně vládne klid. Obchod, průmysl a bankovnictví se mohou rozvíjet, právě tak jako pověstně dobré školství.
Švýcarská ústava projde v průběhu času ještě některými úpravami. Revize z roku 1875 posílí roli federální vlády a rozšíří přímou demokracii: od té doby existují celostátní referenda. Od roku 1919 se mění volební systém do Federálního shromáždění na poměrný. Švýcarský poměrný systém ovšem vypadá zcela jinak než český: používá otevřené kandidátky, které umožňují voličům neomezeně kroužkovat. Kvalita zákonodárců – a zákonů – je nesrovnatelná.
Od roku 2003 švýcarská ústava obsahuje zákon o vyrovnaném státním rozpočtu, který ovšem funguje jinak (a lépe) než tolik diskutovaná evropská dluhová brzda. Švýcarsko je jednou z mála zemí, které se vyhýbají finanční krizi a které během kritického období dokáží snižovat státní dluh.
Pozoruhodné je, že ačkoli švýcarská ústava vychází z amerického vzoru, není založena na prezidentské formě vlády. Švýcaři měli špatnou zkušenost s centralistickou revoluční ústavou Helvétské republiky. Nepřáli si proto silnou centrální vládu.
Zpět do jiné malé středoevropské země. Česká politika je již delší dobu ochromena. Česká ústava obsahuje logické mezery nebo dokonce vnitřní rozpory. Ještě horší je, že postrádá řádné rozdělení a vyvážení pravomocí, postrádá kontrolu odpovědnosti politiků a systémově vede ke špatnému hospodaření. Snad nejhorší jsou ústavně zakotvené konflikty zájmů: komu je poslanec odpovědný? Voličům, anebo stranickému vedení, které jej nominovalo na volitelné místo kandidátky?
Češi mají na vybranou. Buď mohou opět shrbit hřbet a ještě dalších dvacet let nadávat na poměry, než jim konečně dojde, že politický marasmus není geneticky podmíněnou celonárodní chorobou, ale že je zakotvený v ústavním a politickém systému.
Mezitím státní dluh nakyne na dvojnásobek a většina mladších vzdělanějších lidí odejde.
Anebo můžeme cílevědomě požadovat zásadní změny ústavy, které by ukončily éru chaosu v tomto státě. Jak ukazuje švýcarský příklad, cizí vzory jsou přenosné do jiných podmínek, pokud autor ústavy respektuje místní poměry. Pokud ale budeme tvrdošíjně lpět na chybném systému, naše děti nás jednou budou mít za generaci hlupáků.
Před 180 jsem měl ve Švýcarsku předchůdce. Stejně jako já se inspiroval americkou ústavou. Sice jinak než já, ale způsobem, který odpovídal podmínkám jeho země. Realizace svých myšlenek se dožil. A čas ukázal, že byly správné.
Na tomto místě se nabízí jedna dotěrná otázka, ale nepoložím ji. Položím jinou: co je třeba udělat, aby se věci v Česku změnily k lepšímu? Odpověď: nevolit ty grázly, kteří z chaosu a korupce profitují. Volit konečně někoho jiného.
Pavel Kohout, vyšlo na novaustava.cz
Pozn. redakce Pavel Kohout volil v minulých volbách Svobodné 🙂
Kam dál: