V posledních dnech dochází k masovému runu na banky v Řecku, Španělsku, Itálii a dokonce i ve Francii. Miliardy eur z vkladů končí na účtech německých, britských a švýcarských bank. Nejedná se o žádný apokalyptický film, ale o reálnou paniku v eurozóně. Tak dopadne každý politický projekt, který ignoruje přirozené ekonomické zákonitosti. Úplně nejhorší však je, pokud v panice začnou panikařit i samotní političtí lídři. V tomto případě překvapivě i zkušený, starší a konzervativní pan, Mário Monti (Člen Trilaterální komise a skupiny Bilderberg pozn. redakce Reformy.cz).
V každé z jižních zemí mohou být motivy vkladatelů vybrat své peníze z bank a poslat je „na sever“ mírně odlišné. V Řecku je to faktický státní bankrot, ve Španělsku obavy z bankrotu domácích komerčních bank, v Itálii nedůvěra ve schopnost domácí vlády prosadit úsporná opatření. A ve Francii? Že by nedůvěra v celou eurozónu? Lidé se bojí o znehodnocení svých úspor. V dané neoptimální situaci se každý jednotlivec snaží optimalizovat svoji pozici.
Ať jsou příčiny paniky jakékoliv, řešení, které navrhnul italský premiér Monti nebude fungovat z principu. Navrhuje totiž vznik společného fondu na ochranu vkladů v celé eurozóně. Do takovéhoto fondu by přispívaly komerční banky (v konečném důsledku jejich klienti) všech zemí eurozóny a naopak, v případě krachu některé z bank by tento fond vyplatil vklady vkladatelům zkrachované banky.
Přesně takovýto systém pojištění vkladů funguje na Slovensku od roku 1996, kdy byl založený Fond ochrany vkladů. Když zkrachovala Devín banka, Fond vyplatil vkladatelům přibližně 11 mld. korun. Neměl v té době takovou hotovost, tak si půjčil od Národní banky Slovenska. Následně zdvojnásobil cenu pojištění vkladů, komerční banky to přenesly na klienty (snížení úročení vkladů) a Fond půjčku NBS nakonec splatil.
Skutečně někdo myslí vážně, že takovéto „kasino“ bude fungovat na úrovni celé eurozóny? Na ztráty se opět poskládají všechny komerční banky a všichni (v konečném důsledku vkladatelé eurozóny). Míra rizik, se kterými pracuje bankovní sektor, je v každém členském státu jiná. Stejně kapitálová vybavenost bank ve v každém členském státě odlišná. Nevěřím, že se členské státy dohodnou co i jen na technických detailech – výše sumy, do jaké budou vklady pojištěné, výška pojistného, které mají platit komerční banky podle jejich rizikového profilu a pod.
A navíc, pokud by některá ze zemí opustila eurozónu (a typuji, že se tak do konce roku s vysokou mírou pravděpodobnosti stane), pak se i úspory domácího obyvatelstva znehodnotí tak či tak, přes devalvaci nové „domácí“ měny. Pojistná schémata chrání vkladatele před ztrátou jistiny vkladů, ne před ztrátou hodnoty v důsledku devalvace – při konverzi z eura do domácí měny.
Evropští lídři to zjevně tahají k politické federalizaci Evropy. Pak považuji za správné zeptat se lidí v referendech, jestli si želají Spojené státy evropské. Je nepřípustné, aby se tak dělo pomocí skrytých „meziher“ (euroval 1, euroval 2 (ESM), společné fond ochrany vkladů, společné euro-dluhopisy, společné daňové základy, jednotné daňové sazby, společné evropské ministerstvo financí, společný státní útvar). A navíc, pomocí her, které jsou samotnými politiky vydávané jednou za tzv. solidaritu, jindy za nutnost stability, nebo za nutnost záchrany naší měny. To je falešné a nebude to fungovat.
Jozef Kollár, 1. června 2012, kollar.blog.sme.sk
Jozef Kollár byl hostem Klubu Reformy.cz na téma ESM (video)