Rozmýšlí si to Švýcaři s kapitalismem? … Vrcholní manažeři, co dostávají ohromné platy, se teď musí potýkat s přímou demokracií… Mimořádná série politických iniciativ o platových poměrech, kterou zanedlouho předloží švýcarským voličům, je projevem „rebelie“ námezdníků proti papalášským platům pro vrcholné manažery… Rázové vlny z rozpoutání lidové iniciativy „proti vyžírkovským platům“ z března 2013 se ještě neuklidnily, naopak 24. listopadu má proběhnout celonárodní hlasování o dalším návrhu jak dupnout na brzdu výplat vrcholným manažerům. Je to iniciativa „1:12 – za spravedlivé platy,“ která navrhuje, aby nejvyšší placená mzda v jakékoliv společnosti nebyla vyšší než dvanáctinásobek nejnižší placené mzdy. Příští rok by další iniciativa měla stanovit pro Švýcarsko legálně minimální mzdu. – SwissInfo.ch
Dominantní sociální téma: Už i Švýcarsko přijímá socialismus.
Analýza volného trhu: Udržujeme respekt ke švýcarské společnosti, i když švýcarská politická třída dělá, co může, aby poškodila to, co je dobré, a posílala to, co je špatné. Podle toho článku to vypadá, že Švýcaři vrací úder.
Švýcarská na bankovnictví založená ekonomika je určitě terčem útoku. A jak se dalo čekat, nejsou to hyper-banky, kdo trpí, nýbrž průmysl švýcarského soukromého bankovnictví, kdysi nejlepší na světě. Zase uplynul další den a zavírá další banka: Bank Frey oznámila, že skončila s bankovními aktivitami „s odkazem na nemožnost vyrovnat se narůstajícími náklady na závazky spojené s US bojem proti daňovým únikům,“ tvrdí SwissInfo. „Tento krok byl dobrovolný, jelikož tato soukromá instituce zůstává solventní a nepůjde do likvidace.“ Zde je více:
„V důsledku vývoje v posledních letech, kvůli podmínkám a problémům, které vytanuly zvláště ve Švýcarsku, to znamená, že už to dále nedává smysl, aby i malá banka pokračovala v přeshraničních službách,“ řekl Markus A. Frey, předseda představenstva, který tuto instituci založil v roce 2000. „Bank Frey tudíž ukončí své operace v obchodních aktivitách jako banka.“
Odhaduje se, že většina švýcarského soukromého bankovního průmyslu z tohoto businessu úplně odejde kvůli „změněnému“ regulačnímu prostředí. Co to znamená v prosté řeči, je, že zvláště Spojené státy budou činit pro malé švýcarské banky nemožným, aby nadále zůstávaly otevřené jinak, než aby byly zcela transparentní pro Západní regulátory. Švýcarští bankéři, aby si zachovali kredit, tak se odmítají podvolit a raději zavřou krám.
A tak éra bankovnictví už končí. Není to nic podružného, protože některé švýcarské soukromé banky fungovaly po stovky let, sloužily bohatým Evropanům a pak i Američanům, podle toho, jak to časy vyžadovaly.
Teď je to ale jiné. Není pochyb, že ty největší majetky, které musí podle některých obnášet biliony, budou nadále bydlet ve Švýcarsku (nebo jinde), ale „to střední bohatství“, ti prachatí milionáři a ti skromnější z miliardářů se budou muset po službách poohlédnout v jiném prostředí.
To, co ve Švýcarsku zůstane, budou banky, které jedou podle sekuritizovaného modelu Anglosféry: banky jako Credit Suisse a UBS …, ty rachotící bourací koule švýcarského komerčního bankovnictví, které byly vyšetřovány už častěji než sérioví vrazi, ale i tak pořád pokračují v businessu a zjevně jsou pořád solventní.
A samozřejmě, v tom to je. Ty největší Západní banky jsou téměř samy součástí toho regulačního aparátu, a nezemřou, ať jsou jakkoliv hříšné. A cokoliv, co není regulováno, na to BIS a světoví centrální bankéři pohlíží více méně ustaraně.
Peněžní podnikání upadá do bažiny merkantilismu, která předčí i to nejhorší z dávnější časů. Už samotný rozsah toho, co se děje, bere dech. Regulátoři, soukromí, veřejní, centrální bankéři i „soukromí“ komerční bankéři se šoupou z veřejné do soukromé sféry a zase zpět. Téměř jakýkoliv typ obchodní praktiky lze v tomto prostředí tolerovat potud, pokud je „legálně“ sankcionována. Vztahové bankovnictví je už věcí minulosti.
Jak je tak ten merkantilistický konstrukt čím dál těžší a těžší držet na uzdě, a je přeplněný zločinností jako obrovský vodíkový balón, tak snadno může ztratit kontakt s realitou. Nebo spíše finanční, vládní a bankovní aparát začíná vytvářet svá vlastní pravidla funkce ve svém vlastním jen ojedinělému chápání přístupném prostředí.
Merkantilistické valení často vládne těmto dnům a důsledkem jsou rozbité společnosti, zruinované komunity a pod pokličkou bublající pocity těch, co ztratili, a se těší na odplatu. Švýcaři to zjevně nechtějí. Zde je z toho článku, se kterým jsme začali, více:
Požadavky na rovnější platové poměry tradičně přicházely od levice, ale v posledních letech zjevně nabyly na oblibě u širokého spektra voličů. Podle výročního hodnocení provedeného odborářskou skupinou Travail Suisse v roce 2012 byl ve Švýcarsku nejširší rozestup zjištěn v Roche, kde CEO Severin Schwan měl 15,79 milionů franků CHF (17,50 milionů USD), čímž vydělal 261 krát více než nejméně placený zaměstnanec tohoto v Basileji sídlícího farmaceutického konglomerátu.
Na druhém místě byla Nestlé, kde CEO Paul Bulce vydělal 12,608 milionů CHF, čili 238 násobek nejnižšího platu u tohoto potravinářského giganta. Na třetím místě byla ABB, kde ohromná suma 10,158 milionů CHF placená CEO Joe Hoganovi obnášela 225 násobek mzdy nejhůře placených zaměstnanců.
„Občané opětovně rebelovali proti platovému systému importovanému v posledních dvaceti letech s příchodem globalizace z anglicky mluvícího světa,“ řekl swissinfo.ch Rafaele Lalive, který učí ekonomii na Universitě v Lausanne. Tento systém je spojen s „rozvojem takových finančních produktů jako ‚call opce,‘ které vrcholným manažerům umožnily získat pohádkové gáže,“ vysvětluje.
Tento systém ve Švýcarsku nevytvořil jen nespokojenost veřejnosti, ale i „hluboké napětí mezi domácím průmyslem na jedné straně a velkými bankami a nadnárodními exportéry na straně druhé,“ uvádí Tobias Straumann, který učí ekonomickou historii na universitách v Zurichu, Lucernu a Baselu. Tradiční model švýcarského podniku je založen na sociální odpovědnosti. Ti doma vyrostlí podnikatelé „to cítí tak, že ta élita z velkých společností ze Švýcarska profituje, sice tu žije a pracuje a pobírá úžasné platy, ale o tuto zemi nemá žádný zájem. Vnímají to jako nepřijatelné.“
To je dobré vysvětlení. Ten švýcarský systém tak dlouho relativně dobře fungoval, protože je to reminiscence určitého druhu, abych tak řekl, agrárního kapitalismu, jaký Thomas Jefferson předjímal pro Spojené státy. Ve Švýcarsku jsou např. pořád místa, kde pozemky a nemovitosti už řadu generací měnili majitele jen nepatrně.
V porovnání s US a s Čínou, kde během jedné generace vyrašila nebo naopak byla zbořena celá velkoměsta. V takovýchto zemích je tradice snadno zaměnitelná a není možné mít pocit zapuštění kořenů. Dosažitelnost pořád se znehodnocující měny začíná být spíše určující hodnotou než komunita nebo rodina. Vztahy jsou podvrácené mocí peněz.
Je to systém super-peněz a nafouknutých kapitálových toků, který už rozbil Západ, vytvořil megamajetky spolu s rostoucím drcením podnikatelů, farmářů a dalších, kdo by jinak tvořili rozumnou páteř voličstva ve zdravé společnosti.
To, jak mají Švýcaři smysl pro pochopení toho, co se děje, a jak na to reagovat, je cosi, co je na nich skutečně zázračného. Je samozřejmě smutné, že k tomu musí použít legislativních iniciativ, ale vzhledem k tomu, co se děje, nemají jinou možnost.
Závěr:
Uvidíme, jestli se Švýcarům povede zachránit si to, co mají.
Pro Reformy.cz přeložil Miroslav Pavlíček, zdroj: http://www.thedailybell.com