Nedávno jsem zachytil v televizi zprávu, že se Evropané zlobí, neboť na trh se solárními panely a elektronikou vstupují čínské firmy. Tyto nabízejí své zboží údajně pod cenou, k tomu jim prý dopomáhají státní dotace. O pravdivosti těchto tvrzení lze spekulovat a já z nich ani nechci nijak vycházet. Raději si představme různé scénáře, co můžeme očekávat, když se někdo rozhodne zbavit se konkurence.
Jak to vypadá na trhu
Řekněme, že se určitá firma na trhu rozhodne prodávat své zboží pod konkurenční (rovnovážnou) cenou. Těžko takovou cenu stanovit, jakékoli snížení ceny jednou z firem uvede do pohybu tržní síly a je docela možné, že se ustanoví nová rovnovážná cena. V takovém případě se jedná pouze o konkurenční tah s cílem přilákat větší část spotřebitelů. Zajděme ještě dále, firma se rozhodne prodávat svůj výrobek za cenu nižší než jsou jeho výrobní náklady, pokusí se tak odstranit konkurenci. Možná se to firmě povede, možná ne, to záleží na okolnostech, především na tom, jak dlouho takovou situaci firma zvládne udržet.
V prvé řadě si musíme uvědomit, že aby mohla jakákoli firma prodávat za cenu pod výrobními náklady, musí vzniklé ztráty nějak vyrovnat, musí nějak tyto náklady pokrýt. K tomu využije buď nových investic, peněz zvenčí (zadluží se), nebo svého nashromážděného kapitálu, případně kombinaci obou možností. V případě dluhů jistě všichni vidí výsledek, firma pouze oddálí a přesune své závazky. Pakliže se rozhodne spotřebovávat svůj kapitál, sníží tak prostředky nutné k novým investicím či zajištění budoucího chodu podniku za současných podmínek. Z toho vyplývá, že podobný způsob vytlačení konkurence by se dal označit za krátkodobou strategii, nijak lákavou pro soukromé podnikatele. I kdyby si firma rychle zajistila monopolní postavení, jakmile by se pokusila dostát svým závazkům, musela by zvýšit cenu, a to pravděpodobně na ještě vyšší úroveň než na jaké začínala před jejím drastickým snížením. V tom momentě vznikne opět prostor pro konkurenci.
Stát – podporovatel
Co když se ale do hry vloží stát? Vláda může zakročit několika způsoby, v současnosti velice běžné jsou dotace. Stát podpoří určitý subjekt na trhu, ať už z jakéhokoli oficiálního důvodu. V našem případě by podpořil firmu, která snížila ceny svých výrobků pod jejich výrobní náklady. Firma by takto, díky štědré státní pomoci, mohla fungovat mnohem delší dobu, což by jí přineslo nespočet výhod. V prvé řadě by firma, ač snížila své ceny, nijak nesnížila své zisky, ty by pouze místo spotřebitelů hradil stát. A dokud by fungovala státní podpora, platilo by i monopolní postavení firmy na trhu, byť by si pravděpodobně nemohla účtovat monopolní ceny. Jakmile by přestaly do firmy připlouvat státní dotace, opakoval by se scénář z předchozího odstavce, snad jen s výjimkou, že by firma měla značně usnadněný přechod zpět ke konkurenčnímu prostředí, jelikož by odpadl problém závazků, dluhů.
Stát – regulátor
Tragičtější dopad mají státní regulace mířené proti tržnímu prostředí samotnému, ať už se jedná o všelijaká omezení vstupu na trh či jen jiná státem stanovená „pravidla hry“. Celý proces návratu ke konkurenci, tedy jakmile firma přestane prodávat své výrobky pod výrobními náklady, se značně komplikuje a to umožňuje v tomto jediném případě danému soukromníkovi dosáhnout monopolních zisků, neboť regulace zpomalí příliv nových konkurentů na trh.
Když se to pokusím shrnout, z popsaných případů vyplývá, že si spotřebitelé v podstatě užijí nižších cen, a to buď doopravdy, pakliže si firma financuje snížení cen sama, nebo zprostředkovaně skrze daně, jestliže konkrétní firmu podpoří stát. Avšak v případě, že stát zároveň reguluje trh s konkrétním zbožím, což je dnes pravidlem, nastává pro spotřebitele skutečný problém. Stát by neuspěl nikdy v konkurenčním prostředí, proto je pro něj tolik potřebné, aby všemi dostupnými prostředky omezil tržní prostředí a vstup na něj. Škodní z toho pak vycházíme všichni – my, spotřebitelé.
Originální článek naleznete zde: