„No tady to zase smrdí.“ „Když ti to tady smrdí, tak proč sem lezeš?!“ „Kdybych to věděl, tak sem nelezu!“ Informace předem a snadno přístupné by předešly řadě mezilidských konfliktů. Naštvanost, hledání mnohdy neexistujícího viníka, volání po restrikcích a usměrňování chování lidí mezi sebou z moci úřední. Mnohdy přitom stačí tak málo.
Když se etatisté nejsou schopni domluvit s ostatními, neumí využít svobodu svou a odmítají svobodu jiných, není-li v souladu s názorem, který zastávají, potřebují a prosazují státní opatření jako řešení mezilidského chování. Důsledkem takového řešení problémů je existence neuvěřitelného počtu zákonů a předpisů, které jen stěží někdo dodržuje, jelikož je mnohdy ani nezná. Jednou z oblastí, kterou etatisté chtějí upravit, je (ne)kouření v soukromých (nejen) restauračních podnicích.
Už z principu mého bytí na tomto světě jen těžko nesu, když chce stát soukromému vlastníkovi restaurace, baru, hospody, hotelu nebo penzionu, diktovat, zda se v jeho vlastním (!) podniku bude smět kouřit nebo ne. Jó, kdyby měl stát restaurace vlastní, nechť si upraví pravidla jejich využívání podle svého. Na soukromý podnik však stát ničím nepřispěl, a jelikož neexistuje ani zákonná povinnost občanů (naštěstí) navštěvovat restaurační zařízení (tam bych snad i chápal povinnost státu stanovit pravidla jejich ochrany, když už by je k něčemu takovému pod sankcí nutil), měl by být vztah mezi hospodským a jeho zákazníky limitován výhradně tím, zda si hospodský na straně jedné otevře svůj podnik jako (ne)kuřácký, a zda mu tam na základě takového rozhodnutí na straně druhé někdo přijde. Bohužel tomu tak není a někteří mají žně v podobě z veřejných peněz dotovaných kampaní, jejichž cílem je opět uměle upravovat chování lidí mezi sebou a ořezat práva soukromých vlastníků podniků zacházet s jejich vlastním majetkem.
Ve většině případů stačí velmi málo k tomu, aby umělé regulace vznikat nemusely. Stačí, když se lidé, mají-li správné informace včas a po ruce, domluví sami mezi sebou. Nejinak je tomu i v té současné uměle vyvolané válce nekuřáků s kuřáky. A protože jsem tu občas obviňován z toho, že mám jen plnou hubu keců a řešení nepředkládám, tak tady jedno je: Kde se (ne)kouří. Není to navíc jen návrh řešení, ale funkční realizace. Za půl roku existence ji lidé použili už více než 100.000x. Jako užitečnou ji svým čtenářům představily redakce několika časopisů, portálu tn.cz, rádia Evropa 2, a před pár týdny dokonce získala ocenění Divoká karta společnosti Vodafone na jubilejní desáté AppParade. Dnes toto řešení, bez potřeby zákonem upravovat naše chování, nabízím i Vám. Služba je bezplatná a kupodivu se v dnešním světě obešla bez peněz z veřejných zdrojů.
Třeba se někdy hodí i Vám a pomůže vyhnout se v budoucnu konverzaci ve stylu „No tady to zase smrdí.“ „Když ti to tady smrdí, tak proč sem lezeš?!“ „Kdybych to věděl, tak se nelezu!“, která může zbytečně zkazit náladu. A prosím, až zase někdo přijde s nápadem, že je potřeba zákonem nějak upravit, jak se budeme chovat, zkuste se nejdřív normálně domluvit. Je to jistě žádoucí a záslužný občanských počin, zmenšit prostor politikům pro jejich tvorbu… 🙂
AKTUÁLNĚ NABÍZÍM TAKÉ ČLÁNEK:
Banky na Kypru aneb eurounijní phishing bez hackerského potu
.
František Matějka vyšlo na:
V Evropě zuří válka mezi nekuřáky a kuřáky. Mám mírové řešení 🙂