Tragická smrt Christopha de Margerie, předsedy a vrchního výkonného ředitele francouzské ropné společnosti Total přišla v čase, kdy Rusko velice potřebuje podporu svých zahraničních přátel, zvláště lidí takovéhoto formátu. Vzájemná důvěra, respekt mezi partnery, touha seznámit se s kulturou země, se kterou mám to činění kvůli lepšímu porozumění – tohle jsou věci, které vždy byly základnou pro rozvoj mezinárodních vztahů. Henry Kissinger ve svém příspěvku do Washington Post Vyřešení Ukrajinské krize, začátek konce uvedl, že pochopení ruské historie a psychologie nebylo nikdy „silnou stránkou tvůrců US politiky.“ Možná, že nejen samotných US tvůrců politik, ale i jejich zahraničních partnerů.
Západ bedlivě zkoumá veřejné mínění a to, jak se ohledně mezinárodních vztahů vyvíjí. Tyto sentimenty se monitorují kvůli usměrňování žádoucím způsobem. Vezměme si jako příklad Německo. Oficiální Berlín nadále omílá, že Atlantická solidarita je nezvratná. V Německu je jen málo politiků, kteří nejsou členy takových organizací, jako je Atlantická iniciativa, nezisková, nezávislá organizace založená v roce 2004 v Berlíně, Atlantický most, vůdčí soukromá nezisková společnost založená v roce 1952, aby prosazovala německo-americké porozumění a Atlanticismus, Německá atlantická komunita, pro-US mozkový trust založený v roce 1956 a Americká rada o Německu, soukromá nezisková organizace k prosazování usmíření a porozumění mezi Němci a Američany založená v roce 1952. Tohle jsou velice vlivné organizace, v jejichž správních radách zasedají bankéři, businessmani a vůdci stran (kromě německé Strany levice). Je projevem určitého druhu nepřijatelných mravů, kdyby se někdo z nich do takových aktivit nezapojil. Např. Angela Merkel je členkou Atlantického mostu.
.jpg "Dokumentární film o tom, jak být zapojen do evropské ekonomiky bez diktátu Bruselu")
Několik generací Němců bylo vychováváno k představě, že to Amerika je osvobodila od dvou totalitních režimů – fašismu a komunismu. Bez ohledu na to je mezi Němci anti-amerikanismus značně živý, existuje však ve zdrženlivé formě. 57% obyvatel věří, že Spojené státy nejsou partnery, kterým by šlo věřit, ten samý počet respondentů (57%) by rád, aby Německo bylo na Spojených státech nezávislé. V jiném průzkumu (ARD Deutschlandtrend a TNS) provedeném korespondenčně v červnu 2014 byl tento trend potvrzen.
Spolu s tím v květnu 21% Němců Rusům jako partnerům důvěřovalo, ale podpora pro partnerství se Spojenými státy byly vyšší – 38%. (1) Před tím na podzim 2010 se Rusko těšilo srovnatelné míře důvěry – 38%. Pak tento index v březnu tohoto roku pokles na nejnižší úroveň. Stojí však za povšimnutí, že index důvěry v Rusy začal mezi respondenty růst v době, kdy klesal pro německé spojence – Spojené státy, Velkou Británii a Francii. Před půl rokem byla převládající většina Němců (89%) proti izolaci Ruska, a od té doby se už žádný průzkum nedělal. Německé veřejné mínění je ohledně záležitosti proti-ruských sankcí rozdělené; příznivci tlaku na Rusko měli počátkem září, před zavedením sektorových sankcí, mírné vedení (54%). Němečtí politici ale i tak mluví tvrdě, aniž by dělali nějaké okolky s tím, co řeknou, zatímco německé mediální kanály vypadají, že jsou úplně jednotné, jako kdyby byly pod cenzurou. Jedna z vůdčích postav Strany levice Gregor Gizi na jaře promluvil ve prospěch návratu k détente a k zaplašení myšlenek na konfrontaci v duchu Studené války. Jeho výroky těžko ale v médiích najdete, i když je budete hledat za denního světla. A jak to řekl, tak byl zase jednou nařčen z vazeb na východoněmeckou zpravodajskou službu Stasi. Co po Stasi zůstalo? Hromada papírů k využití jako zdroj, aby se mohlo hledat něco inkriminujícího, když přijde na občany bývalého Východního Německa…
Ty německé organizace, které podporují dobré sousedské vztahy s Ruskem, nesnesou s pro-atlantickými organizacemi srovnání; ty nejsou tak četné a mají daleko menší vliv. Jsou to např. Svaz ruského hospodářství v Německu (založený v roce 2011, jehož aktivity nejsou ještě ve světle reflektorů), Petrohradský dialog a Německo-ruské fórum. Je známým faktem, že Německo Petrohradský dialog přímo torpéduje. V dubnu proběhlo jeho zasedání, ale Německo jeho formát i podstatu osekalo k nepoznání: takže počet účastníků se snížil na 200 lidí, diskuse trvaly jen dvě a půl hodiny místo dvou dnů, jak to trvá normálně. V říjnu bylo průběhu tohoto fóra zabráněno, takže se nekonalo (Německo jej odložilo naneurčito) poté, co několik veřejných organizací (Německá strana zelených spolu s Nadací Heinricha Bölla, Amnesty International a Greenpeace) poslali spolkové vládě dopis dožadující se suspendování této události.
Komise hospodářských vztahů s Východní Evropou je normálně považovaná za organizaci, co lobbuje za rozvoj ekonomických vazeb s Ruskem. Věřím, že tento obraz je již věcí minulosti. Někteří vůdci sice veřejně promlouvali proti proti-ruským sankcím (např. Eckhard Cordes, president Výboru hospodářských vztahů s Východní Evropou). Ale Dr. Rainer Lindner, výkonný ředitel tohoto Výboru a současně předseda NGO Německo-ukrajinské fórum (založeného v roce 1999) je zanícením příznivcem trestných akcí. Ten se nedávno zúčastnil Německo-ukrajinského fóra o spolupráci v energetice uspořádaného v Charkově. Tento Výbor hospodářských vztahů s Východní Evropou byl založen v roce 1952 jako organizace spojující vůdčí spolky zastupující německé podniky pro rozvoj vztahů se Střední a Východní Evropou – a to ty země v té době s Německem ještě neměly diplomatické vztahy. Dnes tento výbor dohlíží na vztahy s 21 zeměmi včetně post-sovětských a balkánských států (Kosovská republika se tu také počítá za zemi).
.jpg "Investiční zlato už od 1320 Kč")
Nejsou to ale organizace, nýbrž spíše lidé, kteří vytváří základy pro vzájemnou důvěru mezi národy. Míra přispění k této důvěře je různá; v některých případech daleko převyšuje průměr, jako to bylo v případě Christopha de Margerie. Tento šéf Totalu v červenci v interview řekl Reuters, že Evropa nepotřebuje žádnou Berlínskou zeď. „Budeme snad zase budovat novou Berlínskou zeď?“ zeptal se s dodatkem, „Rusko je partnerem a my bychom neměli plýtvat časem na obranu před nějakým sousedem… To, o co bychom měli usilovat, je nebýt příliš závislí na kterékoliv zemi, je jedno na jaké. Ani na Rusku, které nás při mnoha příležitostech zachránilo.“ Před tím v červnu nabídla tato francouzská společnost Gazpromu opětovné zahájení Stockmanova projektu. Tehdy se Rusko s Rakouskem dohodly na společném podniku, co postaví rakouskou větev plynovodu Jižní proud. Tu podepsal CEO rakouské OMV (rakouská akciová společnost „Östrerreichische Mineralölverwaltung“) Gerhard Roiss. Pan Roiss, jak bylo 14. října oznámeno, předčasně rezignoval a je těžké se zbavit dojmu, že jeho rezignaci zapříčinil jeho postoj k Jižnímu proudu. Úplně stejně došlo k předčasné rezignaci Petera Terium, bývalého generálního výkonného ředitele výkonné rady RWE AG, které vypadá jako trest za jeho pokus prodat pobočku společnosti RWE DEA ruskému investorovi. To šéf Siemense si nemusí dělat starosti o svou budoucnost, jelikož byl dostatečně moudrý, aby přemístil ústředí energetických jednotek své společnosti do Spojených států. Činitelé Transněftu Siemens upomínali kvůli zdržení údržby na jejich pracovních zařízeních, což je věc u Siemensu neobvyklá. Co tuto společnost přimělo účelově protahovat čas? Nebylo to snad rozhodnutí přemístit tyto jednotky do Spojených států? Volky nevolky šéfové Západních společností musí hrát podle pravidel hry, které na ně uvalili politici, jinak je dotlačí, aby potichoučku podali rezignaci, aniž by to přilákalo moc pozornosti veřejnosti.
Nedávná zdejší zpráva o náhlé tragické smrti šéfa Totalu Christopha de Margerie: Odpůrce petrodolaru CEO francouzského energetického gigantu Total zemřel při bizarní havárii letadla
(1) Průzkum proběhl 2-3. června 2014: Eine Umfrage zur politischen Stimmung im Auftrag der ARD -Tagesthemen und der Tageszeitung DIE WELT. Berlin, Juni 2014. S. 9, 10, 11.
Pro Reformy.cz přeložil Miroslav Pavlíček
Zdroj: strategic-culture.org
Čtěte také: