“Žijeme ve zvláštních časech, kdy mladí i staří jsou vzdělávání ve lži, a ten, který se odváží říkat pravdu, je nazýván šílencem či bláznem,” řekl údajně Platon. Jak nadčasové!
Hned několik posledních vlád se snažilo vybudovat si svůj mediální obraz na základě představy o „zodpovědném přístupu“ k veřejným financím. Vlády se pak vzájemně trumfovaly a vytahovaly z rukávu čísla, která měla dokázat, jak se jejich zásluhou veřejné finance lepší. Alternativně stejná čísla používaly k utření opozice.
Nejnovějším počinem vlády je prohlášení, že „ve třetím čtvrtletí roku 2014 pokračoval pokles (…) státního dluhu“. Konkrétně na konci září je státní dluh o 332 milionů korun nižší než na konci roku 2013. 332 milionů sice není ve srovnání s miliardami rozpočtu zase taková bomba, bomba ale je, že se dluh vůbec snižuje, když dosud doslova astronomicky rostl.
Jenomže… snižuje se?
Respektive jak by se vlastně mohl snižovat?, napadne každého ekonoma. Jak je technicky možné, že klesá státní dluh, když státní rozpočet má hluboký deficit. Vždyť dluh je přeci suma nasčítaných deficitů jednotlivých rozpočtů za všechny předchozí roky, plus ještě úroky k tomu. Máme-li opět letos schodek rozpočtu, měl by dluh naopak vzrůst. A deficit, ten tedy letos skutečně máme. Konkrétně ke konci letošního září byl prozatím státní rozpočet ve schodku 34,4 miliardy korun. Na celý letošní rok je rozpočet schválen se schodkem 112 miliard korun (největší nápor na rozpočet bývá vždy před koncem roku). I kdyby nakonec nakrásně rozpočet skončil s trochu menším schodkem, než je naplánováno, pořád je schodek schodkem. Tady něco nehraje. Ale co?
Pátrání po vysvětlení připomíná hledání bájného pokladu Inků. Teprve po určitém bádání se lze dopátrat jádra té záhady. Vysvětlení má název „snižování dluhové rezervy“. Konkrétně dluhová rezerva byla v roce 2013 snížena o 110 miliard korun, letos o dalších 36 miliard korun. Těchto celkem 146 miliard je „ušetřeno“ v tom smyslu, že si je stát nebude muset půjčovat, ani z nich následně platit úroky. Dluhová rezerva jsou peníze, které má z opatrnosti stát „stranou“ pro každý případ. Samozřejmě se tyhle „peníze z opatrnosti“ také počítají do státního dluhu. Jenomže je to trochu zvláštní část dluhu.
Představte si, že máte na úvěr nejen byt, ale i pračku, ledničku, na úvěr platíte nájem i jídlo, za úvěr chodíte do kina i do hospody. A jakž takž stíháte jednou půjčkou splácet tu předešlou, takže vám na nájem i jídlo vždy peníze vystačí. A k tomu máte v šuplíku nedotknutelnou obálku. To pro případ, že si zlomíte nohu, nebudete schopni měsíc dorazit do práce a zůstanete bez výplaty. Když tuhle obálku poslední záchrany spotřebujete, budou nebo nebudou vaše rodinné finance zdravější? Nebylo by trochu logičtější obálku si v šuplíku nechat a místo toho raději oželit kino a hospodu?
Zrovna tak se to má se snižováním státního dluhu. Číselně sice nelze popřít, že mírně meziročně poklesl. V realitě bychom ale spíš než o snížení dluhu měli mluvit o snížení rezervy. A zda se tím naše veřejné finance ozdravily, nechť si zodpoví každý sám.
Markéta Šichtářová vyšlo na:
Není pravda, že jsou veřejné finance zdravější, jak stát tvrdí